Týden poté, co se rozloučila s tátou, ráno v podivném polospánku horečně vběhla do labyrintu chodeb. Někam běžela, na nic si nevzpomínala, věděla jen, že potřebuje telefon. Opravdu ho potřebuje.
Bylo léto a přítelkyně Zuzana a Alena přijely k moři na dlouho očekávanou dovolenou. Pokoj byl malý, ale velmi blízko k moři. Celý den se opalovaly, jejich kůže už měla bronzovou barvu a chuť na opalování a ležení na písku rostla. V poledne slunce nemilosrdně pálilo, všechno kolem se tavilo, i vzduch. Bylo tak horko jako v sauně. Těžko se dýchalo.
„Už to nevydržím,” říká Zuzana a vstává z ručníku. „Pojďme někam jinam. Je tady tak horko, že se brzy změníme v oplatky.“
„Souhlasím,“ odpovídá Alena a navrhuje: „Pojďme do kavárny. Tam je chládek a najíme se zároveň, už je čas na oběd.“
Přítelkyně se vydaly do místní kavárny, kde si mohly sednout do stínu a dát si chutnou svačinu. Fronta byla dlouhá, plná lidí podobných jim – čekali.
Zuzana si zakryla hlavu knihou, aby se chránila před pálícím sluncem. Bohužel zapomněla klobouk doma, a tak přivírala oči.
„Jsi v pohodě?“ zeptala se Alena. „Jdu pro zmrzlinu, trochu se ochladíme.“
„Mám jít s tebou?“ navrhla Zuzana.
„Ale ne!“ rozhodně odmítla. „Podívej se, kolik je tu lidí. Zaberou nám místo, zůstaň tady!“
Kamarádka se vzdálila a Zuzana se nudila. Stála u rozžhavené betonové budovy na prudkém slunci. Fronta se nehýbala, tak přivřela oči.
V uších jí zvonilo a v hlavě měla zmatek. Byla daleko na moři. Břeh nebyl vidět. Ležela na vodě, která z nějakého důvodu nebyla slaná. Napila se pár doušků a hned se cítila lépe. Na obloze byla obrovská krásná duha a voda se třpytila jako ve vícebarevném kaleidoskopu. Velmi krásné okolí. Lehkost jako pírko houpající se na vlnách a štěstí… Lidé chodili po duze. Mezi nimi uviděla svého otce, který zemřel před rokem. Otočil se k ní a s úsměvem jí mával.
Najednou slyší hlasy shora.
„Tady, tady!“ volali jednomyslně. „Podej ruku! Zvedni to.“
Některé ruce ji chytly a vytáhly do člunu. Odpočívala, nechtěla být ve člunu a hlasy byly stále jasnější, hlavně ženské.
„Kdo má čpavek?“ nepřestávali. „Dejte více vody!“
Zuzana se probrala, otevřela oči.
„Uf, moje kamarádko,“ vydechla Alena. „Vyděsila jsi mě! Měla jsem strach!“
Zuzana byla překvapená a zklamaná, když zjistila, že sedí na verandě kavárny, a ne na moři.
„To byl úpal, drahá!“ zabručela kamarádka a děkovala ostatním za pomoc. „Ach, říkala jsem: ‚Vezmi si klobouk, vezmi si klobouk!‘ a ty na mě: ‚Ano, dobře!‘ A teď to máš!“
Lidé odešli.
„Alenko,“ říká zamyšleně Zuzana. „Viděla jsem tátu. Už tu není skoro rok a on zůstal mladý.“
Dívky nakonec vstoupily do kavárny a posadily se ke stolu. Zuzana stále přemýšlela nad nečekaným setkáním s otcem.
Týden po tom, co se rozloučila s tátou, ráno v podivném polospánku horečně vběhla do labyrintu chodeb. Někam běžela, na nic si nevzpomínala, věděla jen, že potřebuje telefon. Opravdu potřebuje.
Běžela do neznámého pokoje. Uviděla starobylý telefon visící na zdi, starý a odřený. Měla radost. Zvedla telefon a vykřikla:
„Ahoj! Ahoj!“
„Už je to v pořádku! Zuzano, co se stalo?“ ozval se otcův hlas, „Uklidni se a pověz. Pomohu, jak jen budu moci.“
Otec za života nebyl moc upovídaný, a když se na něco chtěl zeptat, vždy začínal rozhovor krátkým „Dobře“. Dívka byla ráda, že slyší otcův hlas se všemi známými intonacemi. Rychle vyprávěla o všem: o sobě, o své matce, o sestřenici, jeho neteři, která tři dny po jeho smrti obhájila diplomovou práci. Nemohl se toho dne dočkat, ale nedožil se.
„Tati, dokážeš si to představit,“ smála se. „Podle slibu obhájila na jedničku!“
Potom se zastavila, jako by se probudila.
„Halo, tati!“ křičela do telefonu. „Tati, nejsi tady! Jak to, že se mnou mluvíš?“
„Někdy,“ říká otec. „Když něco opravdu chceš, stane se to, moje dcero, stane se to.“
Dokonce ani za života otec nevěřil na nejrůznější mystiku, byl materialista, a teď ji najednou přesvědčoval o opaku. Probudila se a vzpomněla si na situaci, kdy seděla s Alenou v kavárně a dívala se tam, kde nad vodou byla duha.
A teď… Stále se nemůže zbavit pocitu, že je její otec někde blízko ní a podporuje ji každý den.
