Pusť mě
Někdy se Tereza zastavila. Strnula na místě, pak se náhle otočila a dívala se do tmy oteklýma uplakanýma očima. Ale nic neviděla. Neviděla, neslyšela, ale cítila to.
*****
Tereza si všude vzpomínala na svou kočku: v prázdném bytě, na ulici, v přeplněné tramvaji, u počítače v kanceláři nebo ve frontě u kávovaru.
Nemohla na ni přestat myslet, ať už nakupovala potraviny nebo odcházela s těžkými taškami.
Někdy se jí dokonce zdálo…
…že ji viděla. Viděla ji!
Bílý nadýchaný ocas Sněženky se mihal před jejíma očima a rychle mizel za rohem budovy nebo jí mával, když vykukoval zpoza nejbližší lavičky.
Ach, jaké štěstí to bylo: vidět. Vidět tu, bez které nemohla žít. Tu, která byla vždy po jejím boku.
V těchto momentech se v jejích uvadlých očích objevil plamínek naděje.
Malé, téměř neexistující, ale naděje. Co když se vše, co STALO, nestalo doopravdy?
Ach, jak ráda by tomu věřila.
Ale byl to jen okamžik.
Chvilka mezi minulostí a budoucností. Minulostí, kterou nelze navrátit, a budoucností…
…která nikdy nepřijde.
Jak se snažila najít svou milovanou “blondýnku” v nekonečných šedých dnech, nic se nedařilo a do očí jí stoupaly slzy.
Velké horké kapky stékaly po tvářích a odnášely s sebou smutek, bolest a poslední naději.
– Terezo, přece to nemůžeš takhle dál snášet! – říkaly jí kamarádky. – Pusť ji!
Ale ona ji nemohla pustit.
Jak můžeš pustit toho, koho miluješ? Jak?! Pustit – to znamená zapomenout? Zapomenout?! Vy jste se zbláznili?
Snažila se, usilovala, ale nešlo to. Protože nemohla zapomenout.
Jak zapomenout, když na ni myslí každý den?
Jediné, co by chtěla zapomenout a navždy vymazat z paměti, je…
…ten den, kdy Sněženka náhle odešla.
Ano, její kočka byla velmi stará a v poslední době nemocná, ale nikdy si nemyslela, že to přijde tak brzy. Nebyla na to připravena. A může být vůbec někdo na něco takového připraven?
Ti, kdo se připravují – jsou připraveni pustit. Ale ona nemohla. Nechtěla.
A úplně jí bylo jedno, co si o ní myslely její kamarádky a co o ní říkali kolegové za jejími zády, když si poklepávali na čelo.
Všechno se pozná v porovnání. A oni, přátelé a kolegové, neměli s čím porovnávat.
Možná se časem něco změní. Ale nyní… bolest byla stále příliš silná a…
…její vyčerpaná představivost jí malovala živé a barevné obrazy.
Ráno se probouzela a viděla, jak Sněženka leží vedle ní, u jejích nohou: srdce jí začalo bít prudčeji, rychleji, téměř by vyskočilo z hrudi. Ale když se snažila kotě dotknout rukou, realita ji dohnala a úsměv zmizel z tváře.
Z takové reality by se mohla zbláznit.
Tereza by se zbláznila, kdyby nebylo představivosti, která ve spěchu začala malovat další obrázky v její hlavě.
Vidíš, jak Sněženka elegantně kráčí po poličce s knihami, seskakuje na podlahu, utíká do sousední místnosti…
Vidíš, jak už leží na parapetu, umývá si svůj bílý kožíšek a usmívá se na slunce, které bezostyšně nakukuje oknem, aby se spolu s Terezou kochalo Sněženkou.
Jak krásná byla: přirozená blondýnka. Ani jedno tmavé znaménko.
Jen malé “pihy” se vyjímaly na jejím krásném čumáčku, ale vůbec jí nekazily ten dokonalý obraz. Naopak, dělaly ho ještě kouzelnějším.
S kočkou prožila Tereza dlouhých 15 let.
To je dlouho. Velmi dlouho. Téměř celý život, jen v zmenšeném měřítku.
Během té doby se v jejím životě stalo tolik věcí: dobrých i špatných.
Někdy si myslela, že vše…
Už nemá sílu vstát.
A nikdo jí nepodal ruku. Ale pak Sněženka přiběhla a pomohla jí vstát. Vnikala do hlubin její duše a něco tam rozvířila svým klidným předením.
Pomohlo to.
Tereza vstala a pokračovala v životě. Protože měla pro co a pro koho žít. A teď? Proč by měla žít teď?
Seděla na lavičce a plakala. Tiše plakala a odvracela se pokaždé, když kolem prošel někdo jiný. Aby jí nekladli zbytečné otázky.
A vedle ní seděla Sněženka. Přimkla se k ní tělem a přadla, snaže se potěšit svou majitelku.
Bývalou majitelku, protože…
…její kočka již v tomto světě není.
Ale ani k duze se nedostala. Proto ji Tereza nepouští. Nedokáže ji pustit.
“Pusť mě,” mňoukla.
“Nemohu!” – plakala Tereza, mluvila ne k nikomu konkrétnímu, ale k tomu, co ji v tu chvíli obklopovalo:
ke stromům, které stáli tiše, mrakům, které volně pluli po modré obloze, a slunci, které se schovávalo za obzor.
Tak seděli spolu na lavičce do pozdní noci. Jenže kdyby Sněženka viděla a slyšela svou majitelku, Tereza cítila jen její přítomnost. Ale i to bylo hodně.
Zabalena do večerního chladu, cítila, jak jí nohy v lehkých botách mrznou, ale kolenům bylo teplé. Právě na nich teď seděla Sněženka, vklíněná mezi dva světy.
Mezi tím světem, kam už se nikdy nevrátí, a světem, do kterého nikdy nevkročí.
Ne, Sněženka v tom majitelku nevinila. Jak by ji mohla z něčeho vinit?
Jak můžeš vinit člověka, který ji miloval víc než život, který jí dal život, když ji jiní lidé opustili, nechali malého bezmocného kotě umírat na ulici?
Ach, kdyby bylo možné prožít ještě jeden život, Sněženka by byla znovu ochotná projít bolestí a utrpením, aby ji Tereza znovu zachránila. Aby byla opět s ní.
Ale stává se to?
Žena vstala a šla domů. A kočka ji následovala na určitou vzdálenost.
Někdy se Tereza zastavila. Strnula na místě, pak se rychle otočila a pohlédla do tmy svýma oteklýma a uplakanýma očima. Ale nic neviděla. Nic neviděla, neslyšela, ale cítila.
Vstoupila do bytu, zamířila do ložnice a lehla si na postel, zatímco její oblíbená kočka se v té době usadila vedle ní, u jejích nohou. A Tereza ví, že je po jejím boku… Ví to a nechce ji pustit.
Možná by to mohlo takhle pokračovat dlouho. Velmi dlouho. Ale čas léčí.
Ne, úplně neuzdravuje, ale zlehčuje. To je normální. Tak to má být.
I když ztrácíme blízké, drahé, milované, musíme jít dál. Tohle je osud těch, kteří zůstali žít.
Vzpomínat…
Vzpomínat a pečlivě střežit vzpomínky prosycené láskou a štěstím.
Postupně bolest ze ztráty otupěla a Tereza už na kočku nemyslela každou minutu. Sice nepřemýšlela každý den, vzpomínala si na ni jen občas. Většinou během procházek večer na dvoře svého domu.
A Sněženka… Cítila stále méně a méně “přitažlivosti Země”.
Ještě trošku, a dosáhne na duhu. Odtamtud bude moci dál sledovat svou majitelku, radovat se z každého jejího úspěchu a společně s ní trávit smutky ohledně neúspěchů.
Vždy bude po jejím boku. Stačí ji pustit. Tato pravidla jsme nevynalezli my a nemůžeme je porušit. Je třeba jen mít víru a…
…vzpomínat.
O všechno ostatní se postarají nebesa. Oni vědí, jak to má být.
Tereza pustila Sněženku a ona odešla, aniž by se rozloučila. Ale tato událost spustila velký neviditelný mechanismus nazvaný “koloběh věcí v přírodě”.
Jednoho dne seděla Tereza na lavičce, obdivovala první hvězdu na obloze, a uslyšela pod svýma nohama naléhavé mňoukání. Když sklopila hlavu, uviděla kotě.
Bílé. S modrýma očima jako korálky a zrzavými skvrnkami na čumáčku.
Dívala se a nemohla věřit vlastním očím. Ne, samozřejmě věděla, že to není její Sněženka.
Ale ono kotě bylo tak podobné, jako byla ona, když byla malá.
Je možné, aby se jedny a ty samé kočky znovu narodily?
“Nebo je to jen náhoda?” – přemýšlela Tereza, když vzala kotě do rukou, a ještě jednou se překvapila, když přišla na to, že je to holčička.
Je to tak nebo není, náhoda či nenáhoda, nikdo přesně neví. Ale je to opravdu důležité?
Opravdu, kdyby to bílé kotě nemělo “pihy”, nevěřila by Tereza na něj pozornost? Věřila by!
V životě se dříve či později všechno opakuje, a ten, kdo VZPOMÍNÁ, nikdy neprojde kolem…
…toho, co mu osud určil.
Ani Tereza kolem neprošla.
Vzala kotě domů a dala mu stejnou lásku, kterou kdysi dávala své kočce.
A nazvala tu krásnou holčičku Sněhurkou.
Opět se naplnil Terezin byt zvuky. Zvuky radosti a štěstí.
A samotné Sněžence bylo jedno, jak ji nazývají: v minulém životě byla Sněženkou, v tomto – Sněhurkou. Je to důležité? Hlavní je, že se její sen splnil!
Teď její milovaná majitelka jí znovu dá teplo a lásku, jako kdysi, a ona jí opět odplatí kouskem sebe. Jak nádherný je tento svět, a také život je krásný. Hlavní je pamatovat…
