O osudu se člověk nemá bát: po 13 letech jsem znovu objal svou jedinou
Blížil se můj maturitní ples. Těšil jsem se na ten večer, i když jsem neměl partnerku. Věřil jsem však, že osud vše správně zařídí. Jakmile ten okamžik přijde, pochopím, s kým mám strávit tuto noc.
Ten den jsem si oblékl elegantní tmavý oblek, uhladil vlasy, podíval se na svůj odraz v zrcadle a s rodičovským požehnáním jsem se vydal do restaurace, kde jsme měli slavit.
Mezi širokými úsměvy a pestrobarevnými šaty můj pohled spočinul na dívce, která jako by tam byla také sama. Znal jsem ji – Markéta navštěvovala paralelní třídu, ale dosud jsme spolu nikdy nemluvili.
Teprve nyní jsem spatřil, jak je výjimečná. Štíhlá, elegantní, s hlubokými šedými očima a dlouhými světlými vlasy, které padaly na její křehká ramena.
Nevím, jak jsem našel odvahu, ale přistoupil jsem k ní, podal jí ruku a pozval ji k tanci. A od toho okamžiku až do svítání jsem tančil jen s ní.
Následující den jsem věděl – to je moje dívka. Zamiloval jsem se.
Ale osud to zařídil jinak.
Zlomené srdce
Markéta ke mně necítila totéž. Dozvěděl jsem se, že se už dlouho schází s chlapcem, který studoval v jiném městě a měl se po maturitě vrátit. Plánovali se vzít.
Nemohl jsem tomu uvěřit.
Dva roky jsem žil v očekávání. Čekal jsem, že si to rozmyslí, že mě uvidí jinak. Stával jsem pod jejími okny, schovával se ve stínu, když vycházela ven. Chtěl jsem, aby mě viděla, ale bál jsem se, že by v mém pohledu spatřila bolest.
Každý její pohled, každé slovo, které nebylo určeno mně, mě rozbíjelo na kousky.
Ale nemohl jsem s tím nic dělat.
A když se Markéta nakonec provdala, stál jsem v dálce a přihlížel jejímu svatebnímu dni.
Tehdy jsem si dal slib: budu čekat.
Pokoušel jsem se zahájit vztahy s jinými dívkami, ale žádná nemohla nahradit její místo. Všechno bylo prázdné a bezvýznamné.
Tak uplynulo dlouhých 13 let.
Druhý šance od osudu
Jednoho dne ale došlo k nehodě.
Markéta a její manžel měli autonehodu. On na místě zemřel. Ona zázrakem přežila, ale navždy s poraněním, které jí nutí chodit s holí.
Osud mi dal znovu šanci.
Věděl jsem, že nemohu jen tak vtrhnout do jejího života.
Čekal jsem.
A až když nám oběma bylo 35 let, poprvé jsem se jí odvážil vzít za ruku.
Podívala se na mě dlouhým pohledem, plným únavy, bolesti, možná i lítosti.
– Proč tu ještě pořád jsi? – zeptala se tiše.
Nevěděl jsem, jak odpovědět. Protože ji miluji? Protože jsem nikdy nezapomněl? Protože jsem čekal, že jednou budu moci jí říct vše?
Jednoduše jsem ji přitiskl k sobě a objal.
A od té chvíle jsme byli spolu.
Zkoušky, které jsme prošli
Prožili jsme 10 let plných štěstí. Samozřejmě jsme neměli děti. Po nehodě už Markéta nemohla mít děti.
Ale to mi bylo jedno.
Miluji ji. Miluji její prošedivělé vlasy, které si nezakrývala. Miluji její unavený úsměv. Miluji ji, i když její tvář bledla bolestí.
Ale osud mi ji opět vzal.
Markéta onemocněla. Lékaři říkali, že šance existuje, ale ona se rozhodla léčbu odmítnout.
– Nebojím se, – řekla jednoho dne.
Udělala jen jednu věc: ostříhala si vlasy.
– Proč? – ptal jsem se, ohromen.
– Chci je darovat těm, kdo ještě mohou bojovat, – odpověděla.
Její krásné světlé vlasy se proměnily v paruku pro jinou ženu, která mohla nad nemocí zvítězit.
Markéta věděla, že jí už není dáno tuto bitvu vyhrát.
Držel jsem ji za ruku do posledního okamžiku.
A kdybych měl možnost prožít život znovu, nic bych neměnil. Znovu bych na ni čekal. Znovu bych ji miloval.
Protože Markéta byla mým srdcem. Mým osudem. Mým životem.
