Opuštěný, ale ne sám: jak mi babička nahrazuje rodiče už 26 let
Rodiče mám, ale zároveň ne
Bylo by nespravedlivé říct, že nemám rodinu. Otec a matka žijí, mají svůj vlastní život, někde daleko ode mě. Pravděpodobně jsou šťastní, budují kariéru, cestují, možná se i milují. Možná si jsou nevěrní, nebo spolu zůstávají jen ze zvyku. Nevím.
Vím jen jedno – odjakživa byla vedle mě jen babička.
Všichni jí říkají Marie Nováková, ale pro mě je to prostě babička Maruška.
Vzala si mě k sobě, když mi bylo jen šest měsíců. Máma přestala kojit, a od té doby se o mě starala jen ona. Teď je mi 26 let a babička je stále vedle mě.
Říct, že ji miluji, je málo. Není to jen moje rodina, je to můj přítel, můj rádce, můj jediný opravdový člověk. Můžu s ní sedět u kuchyňského stolu do hluboké noci, mlčky kouřit, mluvit o všem, nebo o ničem, a někdy si jen nalít panáka, když mi trhá srdce bolest.
Babička je to jediné, za co osudu děkuji.
Naučila mě všemu
Babička Maruška mě nerozmazlovala, ale přísná také nebyla. Věděla, že se musím umět ve světě obejít sám.
Naučila mě přišívat knoflíky, zašívat ponožky, zkracovat jeansy. Umím vařit polévky, péct koláče, smažit brambory a dokonce připravit večeři na plynovém vařiči, když vypnou proud.
Naučila mě nebrečet. Když je zima, tak je čas se obléct. Když nejsou peníze, člověk musí hledat řešení. Pokud někdo z tvého života odejde, nebyl tvůj.
Ale nejvíc mě naučila milovat knihy.
Každý svátek – ať už narozeniny, Vánoce nebo prostě hezký den – mi darovala knihu. S časem jsem si nashromáždil celou knihovnu, a i když dnes všichni čtou elektronické knihy, já pořád miluji vůni papíru. Je to vůně opravdového světa, živého.
Babička mě naučila, jak má domov vonět.
Opravdový domov voní čerstvě upečeným chlebem, mlékem, skořicí.
Opravdový domov je tam, kde na tebe čekají.
Moji kamarádi po škole chodili do prázdných bytů, jedli studené jídlo z lednice a dělali úkoly o samotě. Já jsem chodil domů, kde bylo vždycky teplo, kde na plotně čekal horký guláš, a babička seděla u okna a čekala na mě.
Za to jsem vděčný.
Můj sen
Vždy jsem snil o jednom – otevřít si malý knižní krámek.
Vidím ho v plných detailech: dřevěné police, útulná křesla, vůně kávy a čerstvého pečiva. Lidé budou přicházet, usazovat se, listovat knihami, pít čaj nebo kakao.
Postavím několik stolků a budu svým hostům připravovat ty nejchutnější koláče podle babiččiných receptů.
Vím, že se mi to podaří.
Protože babička mi vždycky říkala: “Hlavně dělej všechno srdcem.”
Je šťastná, že jsem dokončil univerzitu, našel si dobrou práci. Jsem učitelem – učím děti, dávám jim znalosti, ale sním o něčem jiném.
Babička sní o tom, že mě uvidí ženatého, s dětmi. Chce chovat pravnoučata, jako kdysi chovala mě.
Ale nejprve – můj sen.
Neřekl jsem babičce, ale nedávno jsem zjistil: můj otec prodal zděděnou půdu, vzal si svůj podíl a nedal mi ani haléř.
Ale jeho bratr – můj strýc, člověk se zlatýma rukama – mi slíbil, že pomůže. Chce investovat peníze do mého knižního krámku, pomoci s opravou, s nábytkem.
Babička ho vždy přijímala jako vlastního syna. Možná proto se rozhodl mi pomoci.
Chci ji udělat šťastnou.
Chci, aby na mě byla hrdá.
Aby, když vejde do mého knižního krámku, mohla říct: “Tohle zvládl můj vnuk.”
