Oleg vešel do bytu a nestačil se divit.
Půl roku zpátky mu sestra dětí u něj doma zanechala malé kotě, kterého našla na ulici a pojmenovala ho Kulička. „No tak, Petr, žiješ sám. Pořád nenacházíš partnerku. Pracuješ jako řidič autobusu a ta práce je stresující. A jakmile přijdeš domů, někdo na tebe bude čekat a přinese ti klid – kočky dělají domov útulnějším.“
Petr o tom začal přemýšlet. Možná to tak opravdu je. Člověk přijde domů, unavený napjatými situacemi na cestách, a tady ho čeká kočka, která si v klidu leží na gauči, mňouká a přede. Šplhá do dlaní a chce se mazlit.
Ale promiňte, dámy a pánové, to bylo jeho první myšlenkové pochybení. Kulička jeho očekávání nenaplnila. Místo poslušného kotěte vyrostlo zvídavé a aktivní mládě. Držet se na rukou ho nebavilo, ale hrát si? To byla jeho parketa.
Z nezkušenosti si Petr pořídil plácačku proti mouchám a začal likvidovat mouchy v bytě. A Kulička ho bedlivě sledovala. Nasávala informace. A rozhodla se, že také přiloží tlapku k dílu.
Tak se vraťme k momentu, kdy Petr vstupuje do bytu a překvapení je na místě.
***
Petr otevřel dveře a nevěřil vlastním očím. Veškerý nábytek byl povalený. Stoly a stolky byly bez své dekorace, která teď ležela na podlaze. Skleněné, keramické a plastové střepy pokrývaly podlahu.
Závěsy, roztrhané, visely jako cáry sukně. V kuchyni se kečup promíchával s nakládanými rajčaty a marmeládou. Veškeré příbory, sůl, cukr a pepř byly nasypané v hromádkách.
Uprostřed téhle spouště na naprosto prázdném jídelním stole spočíval spokojený Kulička, před ním velká moucha, a vrněl jako vítěz.
Jasně, teď ho Petr pochválí. Celý den lapal tu drzou mouchu. Je vyčerpaný, ale úspěšný! A teď tu může svou trofej hrdě prezentovat.
Petr se posadil na zvednutou židli a přemýšlel. Co teď? Uklízet, večeřet nebo Kuličku pokárat? Jeho úvahy přerušil zvonek. Vstal a šel otevřít.
Venku stáli tři policisté a za nimi asi deset sousedů. Policisté měli ruce na pažbách zbraní.
„Někdo nám volal,“ začal jeden z nich.
„Hodněkrát,“ přidal druhý. „A říkal, že ve vašem bytě je něco v nepořádku. Padají nábytky, rozbíjejí se talíře a slyšet jsou hrozné zvuky. Můžeme se přesvědčit, že je vše v pořádku? A vy se… pro jistotu… postavte s rukama na hlavě do kouta.“
Sousedé se na Petra dívali s obavami a neklidem.
„Ach, tak to je ono,“ řekl Petr. „Prosím, pojďte dál.“
Petr se postavil do kouta s rukama na hlavě, zatímco policisté procházeli zdemolovaný byt, hledajíc něco.
„Co hledáte?“ zeptal se Petr.
„Tělo,“ odpověděl jeden z policistů. „A vaše vysvětlení.“
„Ach, tělo!“ odvětil Petr a dodal, „Teď vám ho ukážu.“
Policisté okamžitě zesílili ostražitost. Petr se opatrně přesunul ke kuchyni a s gestem ukázal dovnitř.
„Tady je tělo,“ oznámil Petr.
Policisté zkamenělí zírali na Kuličku, který se na stole tvářil jako vítěz. Moucha byla naproti němu.
Několik sekund vládlo ticho, než policisté vybuchli smíchy. Smáli se a nemohli přestat, zatímco Kulička spokojeně přemítal: „Vidíš? Všichni jsou spokojení.“
A pak si policisté udělali fotky s mouchou a Kuličkou jako hrdinou dne na pozadí zničeného bytu. Všichni byli rádi, hlavně Kulička, který si užíval zaslouženou chválu.
***
Když policisté a sousedé odešli, Petr opět dosedl na židli.
„Pomůžu vám,“ ozvalo se a Petr se otočil.
Vedle něj stála paní Marie z přízemí. „Dneska mám volno,“ řekla s úsměvem. „Měli byste to do půlnoci sami, ale společně to zvládneme dřív.“
„Je mi trapné vás obtěžovat…“ zamumlal Petr.
„Nic se neděje!“ odpověděla Marie. „Aspoň mám co dělat. Jsem taky sama, jen máma bydlí nedaleko. Potrestáte toho nezbedníka? Nebo aspoň pokáráte?“ nadhodila k Petrově Kuličce, který opět začal honit mouchu.
„No, asi ho pokárám,“ zalapal po dechu Petr. Přistoupil ke Kuličce a vzal ho do náručí:
„Ty zlobivý kocoure! Neměl bys to dělat. Ne, opravdu ne.“
Kulička přehraboval tlapkami, zatímco ho Petr laskavě kárá, a pak ho olizuje na líci, zatímco Petr políbí jeho nos.
„Dobře, rozumíš mi. Už to nedělej,“ řekl Petr a pustil Kuličku na zem.
Ten se mazlil kolem sukně paní Marie, zatímco sledovala Petra s úsměvem.
„Krásně ho káráte,“ zasmála se.
„Možná dřív jsem byl smutný, teď mám však Kuličku, a to mi přineslo štěstí.“
Marie zavolala známého řemeslníka a za den nainstalovali Petrově nová okna se sítěmi. Nyní mohl Kulička bezpečně ležet na okně a pozorovat ptáky a mouchy.
Marie a Petr uklidili zničehonic, vyhodili rozbitou keramiku, umyli podlahy a jeli nakupovat nové záclony.
Večer koupil Petr něco k zakousnutí, lahodný dortík a láhev šampaňského. Aby oslavili nové začátky ve starém bytě. Spolu.
Seděli u kuchyňského stolu, hodovali, popíjeli a povídali si. A bylo jim dobře, obzvlášť Kuličce, která si užívala klína paní Marie a přemýšlela, jak příště pomoci.
***
Konec byl skvělý. A Kulička teď svému pánovi a nové paní Marie neustále pomáhá.
A co vy myslete? Jak jinak bychom mohli pokračovat? Takhle je to správné a dobré.
