– Co to má znamenat? Kam jdeš? Kdo nám uvaří? – zmateně se ptal manžel, když viděl, co dělá Antonie po hádce s jeho matkou.
Antonie se podívala z okna. Šerá šeď, přestože bylo začátek jara. V jejich malém městečku na severu skoro nikdy nebyly slunečné dny. Možná proto byli lidé, kteří tam žili, nevrlí a nepřátelští.
Antonie si stále častěji uvědomovala, že se přestala úplně usmívat a vráska na čele, která byla neustále svraštělá, jí přidávala deset let navíc.
– Mami, jdu se projít, – oznámila její dcera, Anička.
– Dobře, – přikývla Antonie.
– Co dobře? Dej mi peníze.
– Procházky už nejsou zadarmo? – povzdechla žena.
– Mami! Jaké jsou to otázky?! Čekají na mě! Dělej rychle! Jak to, že je toho tak málo?
– Na zmrzlinu stačí.
– Ty jsi skrblík, – hodila Anička zpátky, ale matčina odpověď už neslyšela, protože zmizela za dveřmi.
Dřív byla tak milá, pomyslela si Antonie, když vzpomínala na dobu před pubertou.
– Toni, mám hlad! Jak dlouho ještě?! – zavolal mrzutě manžel, Tomáš.
– Jdi jíst, – řekla lhostejně a položila talíř na stůl.
– Přines mi to sem, ne?
Antonie málem upustila hrnec. Co ho to napadlo…
– Jí se v kuchyni, Tome. Jestli chceš, jez, jestli ne, jak chceš. – řekla a sedla si ke stolu sama.
Po nějakých patnácti minutách Tomáš přišel do kuchyně.
– Studené… fuj.
– Dlouho ses chystal.
– Říkal jsem ti o to! Žádná láska, žádná péče! Víš, že sleduju fotbal! – řekl s plnými ústy kuřete. – Neslané.
Antonie jen protočila oči. S tím fotbalem nebyl sám sebou. Sázky, symbolika, drahé vstupenky… stal se jeho vášní, ačkoliv v mládí sport nijak neprožíval.
Ani se neposadil ke stolu, Tomáš sáhl po lahvi kvůli náladě, čipech na lačno a vrátil se k televizi. Antonie zůstala v kuchyni a umývala nádobí.
Zbytečně vařila. Nikdo to neocenil.
Byla strašně unavená po směně, pracovala jako vedoucí sestra v nemocnici. Lidé k ní přicházeli se svými problémy, podráždění a nemocní. Tak to bylo, stres v práci a doma ne kout pohody a útulnosti, ale druhá směna. Podej-přines-vyper-ukliď.
– Ještě máme? – manžel sáhl po další lahvi v lednici. – Jak to, že není?
– Všechno jsi to vypil! Já ti to mám ještě kupovat?! Měj rozum, Tome! – Antonie to nevydržela.
– Ach, jak jsme citliví… – odfrkl manžel a uraženě zabouchl dveře, šel si doplnit zásoby na další zápas.
Antonie se rozhodla jít spát, protože zítra měla hodně práce. Ale nemohla usnout. Obávala se o dceru, kde se toulá, s kým? Venku už byla tma a Anna pořád nepřicházela. Volat jí se styděla, protože dcera na ni začala křičet.
– Ztrapňuješ mě před kamarády! Přestaň mi volat! – štěkala Anička do telefonu. Po takových slovech Antonie přestala volat, ujišťovala se, že její dceři čerstvě bylo 18 let. Nechtěla pracovat, ani studovat. Ukončila školu a dala si pauzu, aby našla samu sebe.
Trochu zdřímla, když slyšela radostné výkřiky manžela. Někdo nejspíš vstřelil gól. Potom začal hlasitě rozebírat hru se sousedem, který k nim náhodou přišel a zůstal. Soused přivedl svoji přítelkyni a fandili ve třech. A k večeru přišla Anička, zabouchala talíři, dupala a šla spát. Jakmile všechno utichlo, a Antonie konečně usnula, začal řvát kocour, dožadující se jídla.
– V tomhle domě kromě mě někdo nakrmí kocoura?! – zlostná a utrápená migrénou a nespavostí, Antonie vyběhla z pokoje. Chtěla, aby ji slyšeli, ale dcera měla sluchátka a jen si zaklepala na spánek. A Tomáš dál chrápal před televizí s lahví v ruce.
„Už toho mám dost… jak moc!“, pomyslela si Antonie.
Druhý den ji vzbudil telefonát od tchyně.
– Antonie, miláčku, pamatuješ, že je čas sázet? A na chalupu by bylo fajn zajet… uklidit.
– Pamatuji, – povzdechla Antonie.
– Tak zítra pojedeme.
Jediné volno Antonie dřela na zahradě pod vedením tchyně.
– Co to děláš? Drž metlu jinak! – komandovala sedící na lavičce.
– Je mi skoro padesát let, Marie, zvládnu to sama… – odvážila se odpovědět Antonie.
– Tomek by…
– Kde je tvůj Tomáš? Proč nepřijel? Nepřivezl svou vlastní matku na chalupu? My tu jedeme tři hodiny autobusem? A pořád Tomek, Tomek…
– On je unavený.
– A já? Myslíš, že nejsem?
A začalo… Antonie litovala, že nezkousla jazyk. Marie byla žena hovorná a spravedlivá. Jenže její spravedlnost byla jednostranná a Antonie se netýkala. Marie vždycky jen uctívala Tomka a Antonie byla ta, kterou trpělivě snášela.
Zpátky jely ženy na opačných koncích autobusu. A druhý den si Marie na snachu stěžovala synovi a on se rozčilil.
– Jak ses opovažovala zvednout hlas na mou matku?! – štěkal Tomáš. – Kdyby nebylo jí…
– Co? – s rukama na hrudi se ptala Antonie. Uvědomila si, že už nechce snášet takový postoj.
– Pracovala bys dál na poliklinice! – vytáhl trumf, připomínaje, že Marie pomohla zaměstnat snachu v krajské nemocnici. Plat byl vyšší, ovšem za cenu nervů a šedých vlasů. Proto Antonie několikrát litovala, že poslechla a vyměnila klidnou místní polikliniku za nemocnici. – Co to máš za úmysly? – ptal se vyvedený z míry manžel, když viděl, co dělá Antonie.
To, co dělala Antonie, si Tomáš ani nepředstavoval!
