Ostrý hrbolek: naše děti v cizině, vidíme se jen o svátcích
Tak moc mi chybí
Lidé okolo mi často říkají: „Měl bys být šťastný! Tvůj syn si našel život v Americe, má rodinu, stabilitu. Není to snad štěstí?“
Ano, jsem rád. Jistě, že jsem rád. Jak bych mohl nebýt? Co jiného si může otec přát pro své dítě než vidět ho šťastného?
Ale proč tedy v noci nemohu usnout? Proč každý večer hledím z okna a doufám v zázrak, že uslyším známé kroky u dveří? Proč srdce bolí, když vidím sousedovy vnoučky, jak si hrají na dvoře, zatímco můj vnuk je někde za oceánem?
Neviděl jsem, jak můj vnuk udělal první krok. Neslyšel jsem jeho první slova. Monitory a obrazovky mi ho nedovolí obejmout, nemohu ho vzít za ruku a projít se podzimním parkem, nemohu ho učit jezdit na kole. Mám jen pár pixelů na obrazovce a hlas, který každý týden je vzdálenější a cizejší.
„Všichni jsme v jedné lodi“
Nedávno jsem vyšel do parku, sedl si na starou dřevěnou lavičku, kde už byla společnost lidí jako já. Starší lidé, kteří prošli mnohým, ale zůstali sami – nic horšího.
Začali jsme hovořit. Každý měl co říct, protože naše příběhy byly stejné.
— Mám dvě dcery, — začala drobná žena s šedivými vlasy. — Starší žije už patnáct let ve Švýcarsku, mladší před sedmi lety odjela do Španělska. Dříve jezdívaly domů, ale teď… Vše samé povinnosti a závazky. Slibují, že přijedou v létě, ale vždy se něco přihodí.
Druhá, plnější dáma s vlídným obličejem a úsměvem vyprávěla:
— Moje vnučka už je v první třídě, německy umí lépe než česky. Syn s manželkou koupili dům v Mnichově, daří se jim tam dobře. Do Německa se přestěhovali před deseti lety. Jezdím za nimi v zimě a oni ke mně v létě… No, jak ke mně? Na pár dní se staví na vesnici – a zase zpátky.
Poslouchám, mlčím a polykám knedlík v krku.
Třetí žena si povzdechla a pohlédla do dálky:
— Já jsem neviděla své vnuky už tři roky. Jsou v Kanadě. Přijíždějí čím dál méně. Říkají, že je to drahé, daleko… Já už nemohu létat, nohy mi neslouží. Pletu jim svetry, ponožky, šály – vím, že tam zima je. Oni se usmívají přes obrazovku: „Děkujeme, babičko, jsi naše zlato.“ Jenže mé věci zůstávají ležet ve skříni – nikoho nehřejí.
Život na dálku
Některým děti posílají drahé léky, některým sto eur na měsíc na přilepšenou. Někomu syn nedostane dovolenou na svátky a nemůže přijet na Vánoce, zatímco jiní zoufale čekají, kdy snacha přiveze vnoučata alespoň na pár týdnů.
— Závidím vám, — nečekaně řekla hubená žena kolem šedesátky. — Vaše děti se alespoň uplatnily. Můj syn je bez práce, snacha vydělává jen málo. Nikam neodjeli, ale žijí tak, že by bylo lepší, kdyby odjeli… Celá jejich naděje je v mých konzervách, v létě dělám tři sta lahví kompotů, okurek, marmelád. Co dělat? Bez toho by nepřežili.
A tak tu sedím, poslouchám a cítím, jak se ve mně všechno stahuje. Proč je tomu tak? Proč osud našich dětí znamená žít daleko od nás?
Radujeme se z jejich úspěchů, jsme na ně hrdí, ale nemůžeme je obejmout, když je nám těžko. Nemůžeme jim dát otcův poradný hlas při šálku čaje v kuchyni, nemůžeme jen tak tiše sedět vedle sebe, ale přitom se cítit.
A co dál?
Stárneme. Naše děti se stávají cizinci, jejich světy nám zůstávají neznámé. Oni nevědí, jak žijeme. A my nevíme, jací se stali.
A přijde den, kdy už nebudou volání přes Skype, nebudou ty vzácné setkání o svátcích. Uplyne ještě trochu času – a přiletí, ale už ne za mnou, nýbrž na můj pohřeb.
Ale tak moc bych ještě chtěl silně obejmout syna, podívat se do očí vnukovi a říct: „Pamatuj, děda tě miluje.“
Ale čas běží. A kdo ví, jestli to stihneme…
