Viktor se těžce vypravil do svého patra. Chvíli postál. Noha, kterou si před pěti lety zlomil, stále nepřestala bolet.
Otevřel dveře, vstoupil do tmavé předsíně bytu, zavřel dveře a chvilku tam stál ve tmě. Kdysi dávno, kdysi dávno bylo v domě světlo, jakmile překročil práh!
Viktor se nechtě usmál. Tehdy rád odemykal dveře svým klíčem. Chtěl to udělat nepozorovaně, aby se pak mohl připlížit k Libušce a políbit ji, ale jeho žena vždycky odhadla jeho přítomnost, i když byla zaneprázdněná v kuchyni.
“Proč jsi zase nezavolal?” – to bylo vždycky napsané na její pihaté tváři. Viktor roztáhl ruce, naklonil se a políbil Libušku na nos, kde se pihatky jen hemžily.
“Sundej si bundu, umyj si ruce,” odpovídala mu žena přísným tónem, ale její oči se smály.
Viktor si povzdechl a vrátil se z teplých vzpomínek do nudné přítomnosti. Sundal si kabát, zujal boty, a pak je úhledně postavil.
Převlékl se, umyl si ruce, vykonávaje navyklý rituál. Vešel do kuchyně a posadil se na stoličku. Měl následovat večeři, ale nepociťoval hlad a nic připraveného stejně nebylo.
Dřív stačilo otevřít lednici a vzít si kousek sýra nebo šunky. Nebo koláček. A pak se vyhnout ženinu rozhořčenému výkřiku:
“Vítku! Co jsi jako dítě! Počkej chvíli!” A pokoušela se ho plácnout utěrkou. Viktor předstíral vyhýbání. Oba se smáli…
Podíval se po tmavé kuchyni. Světlo nerozsvítil. Všechno, co potřeboval, již viděl. Otevřel lednici. Několik vajec. Chleba. V mrazáku bylo máslo a mražené kuře.
Viktor uměl vařit. Naučil se to před svatbou, když žil na koleji, jen se mu nechtělo rozsvěcet světlo a vidět kuchyň, kde stále visel a stál nábytek, který spolu s Libuškou dlouho vybírali.
Viktor zavřel dveře lednice. Ani si nic nevzal, šel do pokoje a těžce se posadil na pohovku. Spát – bylo příliš brzy. Jen tak ležet mohl, ale věděl, že neusne a bude se převalovat až do půlnoci.
Koukat na televizi? Co by tam asi viděl…
Viktor seděl na pohovce a podvědomě se zas ponořil do vzpomínek.
Svatební den. Jejich první Nový rok. Den před ním Viktor přinesl borovičku.
“A kde máš ozdoby?” zeptala se žena.
“Ozdoby…
Neměl žádné ozdoby. Dokončil školu. Začal pracovat, pochopil, že z inženýrského platu byt nekoupí, odešel. Pracoval v oboru. Našetřil, koupil byt a udělal rekonstrukci. Ale na ozdoby se nedostalo.
Žena se rozesmála.
“Teď hned.”
Z kuchyně přinesla ořechy a alobal. Libuška opatrně zabalila ořechy do alobalu, připevnila k nim sponku a brzy byla borovička ozdobená.
“Babička to tak dělala. Na vsi,” vysvětlila mu.
Ozdoby si později koupili, ale několik ořechů z té první borovičky leželo dosud v kredenci.
Viktor pohlédl na vázičku, kterou viděl ve tmě, a najednou ho polekal zvuk telefonního zvonění.
Strnul a pomyslel si – už slyším přízraky! Ale telefon Libušky dál vyzváněl a dokonce se maličko chvěl a klapal o tlustý křišťál.
To nebylo možné. Pět let žádný telefon nevydrží nabitý! Ale vyzvánění pokračovalo.
Viktor náhle vstal, zabolela ho noha, a přistoupil k příborníku. Vzal telefon, přiložil si jej k uchu a chraptivě se zeptal:
“Haló? Kdo je?”
Vyzvánění utichlo. Ve sluchátku žádný hlas neslyšel. Ale ticho tam také nebylo. Ozývalo se nějaké dýchání.
“Libuško?” – váhavě se zeptal Viktor, s pocitem, že šílí.
A najednou uslyšel hudbu a pak slova staré písně:
“…Snad v dalším životě, až budu kočkou…”.
Viktor poodstoupil telefon od ucha. Zírám na něj. Píseň se opakovala a opakovala, a on neměl dost odvahy vypnout přístroj, který prostě nemohl fungovat!
A najednou – druhé překvapení toho večera – zaslechl zoufalé zamňoukání. Kdyby pracovala televize, nevěnoval by mňoukání pozornost. Byl to skutečný zvuk, ale velmi slabý a přicházel z chodby.
Mňoukal kotě.
Telefon utichl, jakmile se ozvala žádost o pomoc.
Muž pohlédl na nečinný přístroj, opatrně ho vrátil do vázičky a zamířil ke dveřím. Tam konečně rozsvítil světlo a přivřel oči.
Viktor chvíli čekal, až si oči zvyknou, a poslouchal. Venku už nebylo slyšet nic.
Všechno si to nemohl namlouvat. Zvonění. Náhlý křik. Nejenom křik. Zoufalé volání o pomoc.
Viktor otevřel dveře.
Na rohožce leželo malé kotě.
Zrzavé. Zrzavé jako pihy na tváři Libušky. Jako ohnivé kadeře jeho ženy, kterou před pěti lety srazil automobil na přechodu.
Viktor se sklonil a zvedl maličkého. Ten pootevřel tlamičku a chraptivě mňoukl. Moc sil už neměl.
Viktor stál jak sloup. Kotě znovu mňouklo – pomoz mi!
“Ach, já jsem hlupák! Stojím!”
Viktor zavřel dveře a doběhl do kuchyně. Rozsvítil světlo, položil kotě na stůl. Vytáhl ručník a kotě na něj přenesl.
Co dělat? Neměl nikdy koťata, natož tak vyhladovělá!
Žízeň má, zdá se mu. Nalil vodu do mističky a postavil ji k malému, ale ten se sám nepostavil. Viktor ho začal opatrně napájet lžičkou. Hodně rozlil, ale něco se mu do tlamičky přece dostalo.
Co dál? Viktor popadl svůj mobil. Dobře, že je internet!
Po půl hodině věděl, co dělat.
“Zůstaň tady, za chvíli jsem zpátky,” řekl kotěti a umístil ho i s ručníkem do mísy, ve které dřív připravovali sekanou.
Viktor se vypravil do nejbližšího otevřeného obchodu pro mléko a krmivo. Po návratu se opět poradil s lidmi online a začal najítka napájet a krmit. Zjistil také, že je to kočička, která k němu přišla pro pomoc.
Kočička!
“Snad v dalším životě, až budu kočkou…,” vzpomněl si Viktor.
Pohlédl na kotě, které po jeho nešikovných zásazích vypadalo lépe, a odnesl maličkou na pohovku.
“Zítra všechno. Pojedeme do nemocnice, uděláme, co řeknou doktoři, abys byla zdravá. Vykoupu tě. A teď spi, Libuško…”
