Týden poté, co se rozloučila s tátou, ráno, v nechápavém polospánku, horečně vběhla do labyrintu chodeb. Běžela někam, nic si nepamatovala, věděla jen, že potřebuje telefon. Opravdu ho potřebuje.
Bylo léto a kamarádky Zdeňka a Milada dorazily k moři na dlouho očekávanou dovolenou. Pokoj byl malý, ale velmi blízko moře. Celý den se opalovaly, jejich kůže byla už hnědá jako čokoláda a touha po opalování a ležení na písku rostla. V poledne slunce pálilo neúprosně, všechno kolem tál, dokonce i vzduch. Bylo horko jako v sauně. Těžko se dýchalo.
„Už to nevydržím,“ řekla Zdeňka, když vstávala z ručníku. „Pojďme někam. Je tu tak horko, že se brzy proměníme v sušenky.“
„Souhlasím,“ přitakala Milada a navrhla: „Pojďme do kavárny. Tam je příjemně a zároveň se najíme, je čas na oběd.“
Kamarádky se vydaly do místní kavárny, kde se dalo posedět ve stínu a dát si něco chutného na zub. Stejně jako ony, i ostatní čekali v dlouhé řadě.
Zdeňka si kryla hlavu knihou, aby ji ochránila před spalujícím sluncem. Klobouk nechala doma, takže mžourala do světla.
„Jsi v pořádku?“ zeptala se Milada. „Zajdu pro zmrzlinu. Trochu se zchladíme.“
„Mám jít s tebou?“ navrhla Zdeňka.
„Ale kdepak!“ kategoricky řekla Milada. „Podívej, kolik je tu lidí. Zaberte nám místo, zůstaň tady!“
Přítelkyně se vzdálila a Zdeňka se začala nudit. Stála u rozpálené betonové budovy na slunečním žáru. Řada se nehýbala, tak zavřela oči.
Uslyšela zvonění v uších, její mysl byla rozostřená. Byla daleko na moři. Břeh nebyl vidět. Ležela na vodě, jenže voda z nějakého důvodu nebyla slaná. Napila se pár doušků a cítila se hned lépe. Na obloze byla obrovská krásná duha a voda se třpytila jako mnohobarevné brýle v kaleidoskopu. Všude kolem byla nádhera. Lehkost jako pírko houpající se na vlnách a štěstí… Lidé chodili po duze. Mezi nimi si všimla svého otce, který zemřel před rokem. Otočil se k ní a mával s úsměvem.
Najednou slyší hlasy shora.
„Tady, tady!“ křičí souhlasně. „Podej ruku! Vytáhni ji.“
Některé ruce ji chytají a vytahují Zdeňku do loďky. Odpočívá, nechce být v loďce, ale hlasy jsou čím dál výraznější, hlavně ženské.
„Kdo má čpavek?“ pořád nepřestávají. „Dejte jí víc vody!“
Zdeňka nabyla vědomí, otevřela oči.
„Uf, kamarádko moje,“ vydechla Milada. „Vyděsila jsi mě! Tak jsem se bála!“
Zdeňka byla překvapená a zklamaná, když zjistila, že sedí na verandě kavárny a ne na moři.
„To byl úžeh, miláčku!“ zamumlala kamarádka, děkovala ostatním za pomoc. „Ach, říkala jsem: ‚Vezmi si klobouk, vezmi si klobouk!‘ A ty na mě: ‚Ano, dobře!‘ A teď to máš!“
Lidé se vzdálili.
„Milado,“ řekla přemýšlivě Zdeňka. „Viděla jsem tam tátu. Už je skoro rok, co tu není, a on zůstal mladý.“
Děvčata nakonec vstoupila do kavárny a usadila se k účelově prostřenému stolu. Zdenka stále přemítala o tom nečekaném setkání s otcem.
Týden poté, co se rozloučila s tátou, ráno, v nechápavém polospánku, horečně vběhla do labyrintu chodeb. Běžela někam, nic si nepamatovala, věděla jen, že potřebuje telefon. Opravdu ho potřebuje.
Běžela do neznámého pokoje. Zaslechla telefon ze starých časů visící na zdi, starý, odřený. Radovala se. Zvedla sluchátko a zvolala:
„Haló! Haló!“
„Všechno je v pořádku! Zdeňko, co se stalo?“ ozval se tátův hlas, „Uklidni se a řekni. Pomohu, jak jen budu moci.“
Otec za života nebyl zrovna hovorný, a když se chtěl na něco zeptat, začínal rozhovor krátkým „Dobře“. Dívka byla šťastná, že slyší tátův hlas se všemi známými intonacemi. Rychle povídala o všem: o sobě, o mámě, o sestřenici, jeho neteři, která tři dny po jeho smrti obhájila diplomovou práci. Nemohl se toho dočkat, ale nedožil se toho.
„Tati, můžeš si to představit?“ smála se. „Podle slibu obhájila za výbornou!“
Pak se zarazila, jako by se probudila.
„Haló, tati!“ křičela do telefonu. „Tati, nejsi tu! Jak to, že se mnou mluvíš?“
„Někdy,“ odpověděl táta, „když něco opravdu chceš, stane se to, má dcero, stane se to.“
I když táta za života nevěřil na žádný mysticismus, byl materialista, což bylo zvláštní, teď ji ujišťoval jinak. Probudila se a vzpomněla si na situaci, kdy seděla s Miladou v kavárně. Dívala se tehdy tam, kde nad vodou vznášela duha.
A teď… Pořád se nemůže zbavit pocitu, že její táta je někde blízko ní a podporuje ji každý den.
