Ženě se zaleskly slzy v očích, vystoupila z auta a s úklonou poděkovala. Je mi nesmírně líto, že v tak rozvinuté zemi nedokážeme zajistit péči o starší lidi.
Před třemi týdny jsem vezl svého syna do školy. Rozhodli jsme se zastavit na pár minut u autobusové zastávky, abych zkontroloval, jestli má syn v batohu cvičební úbor. Už z dálky jsem si všiml, že k nám míří starší, zjevně nemocná žena.
Přišla k oknu a lehce zaklepala. Otevřel jsem okénko a ona se zjevnou nadějí v hlase se mě zeptala:
– Dobrý den, jste taxikář?
Zavrtěl jsem hlavou a ona se s rezignací vzdálila o kousek dál. Požádal jsem syna, aby se podíval po úboru sám, a vyšel jsem ven, abych se o té paní dozvěděl něco víc.
– Myslela jsem, že jste taxikář, občas se tady zastavují. Potřebuji se dostat do nemocnice.
– Pro mě je to kousek, asi tři kilometry, pojďte si nasednout.
Vyrazili jsme. Těžce se jí dýchalo, viděl jsem, jak moc jí obyčejná konverzace dělá potíže. Řekla mi, že každý den jezdí do nemocnice autobusem, ale dnes ráno hustě sněžilo a nestihla ho, a další jede až za hodinu. Poslouchal jsem ji a s každým dalším slovem cítil obrovskou nespravedlnost.
Když jsme dorazili na místo, sáhla do tašky pro peněženku…
– Určitě si od vás nevezmu ani korunu – odmítl jsem rozhodně. – Prošla jste v životě tolika, za všechno jste už zaplatila během svého života.
Ženě se zaleskly slzy v očích, vystoupila z auta a s úklonou poděkovala.
A já, zdravý třicetiletý muž, jsem seděl s knedlíkem v krku a díval se, jak odchází. Je mi nesmírně líto, že v tak rozvinuté zemi nedokážeme zajistit péči o starší lidi. Je mi hanba, že se starší lidé musí obávat takových věcí, jako je cesta k lékaři.
Drazí čtenáři, pokud znáte někoho, kdo potřebuje pomoc s tak jednoduchými věcmi, pomozte, jak můžete. Dovezte ho k lékaři, převeďte přes ulici, nakupte… Pečujme o sebe navzájem!
