Tchyně se rozhodla nastěhovat do mého bytu a svůj přenechat dceři.
Můj manžel vyrostl a byl vychováván ve velké rodině. Tchyně měla děti, dokud se nenarodila dcera. Zvláštní přístup, ale nebudu soudit.
Když jsem se vdala, měla jsem pocit štěstí. Vojta se zdál být zodpovědný, odvážný a silný. Chápal, co je rodina, ale nemohl se odtrhnout od matky a sestry. Pokud se tchyně příliš nestarala o své syny, blaho dcery bylo vždy na prvním místě.
Lenka byla desetiletá, když jsme se poznali. Nevadila mi na začátku, ale po pěti letech to bylo čím dál horší. Nechtěla se učit, měla podezřelé kamarády a můj manžel musel pomáhat s jejím výchovou. Tchyně uměla zavolat uprostřed noci a volat ho na pomoc.
Doufala jsem, že Lenka dospěje, vdá se a vše se zlepší. Ale tak to nebylo! Když si našla přítele, tchyně chtěla, aby bratři přispěli na svatbu, protože neměla peníze. Lenkův snoubenec nebyl z bohaté rodiny, a tak novomanželé museli bydlet s tchyní.
Tchyně si však uvědomila, že spolu nevycházejí a těžko se jim žije. Napadlo ji “skvělé” řešení – přestěhuje se k nám a dceři přenechá byt. A to navzdory faktu, že jsem nemovitost koupila za své těžce vydělané peníze, a můj manžel nepřispěl ani korunou. Nejzajímavější je, že mu to taky přijde jako dobrý nápad. Tvrdí, že maminka nám ulehčí od povinností.
Máme třípokojový byt, ale nechci se vzdát pohodlí a sdílet prostor s někým dalším. Tchyně je přesvědčená, že jsme povinni se o ni postarat, protože můj manžel je nejstarší syn, který se má starat o rodiče.
Miluji svého manžela a nerozvažuji rozvod. Ale jak s ním mluvit? Jak mu vysvětlit, že život s maminkou je peklo? Máte nějakou radu?
