Opustěný, ale ne osamělý: jak mě babička nahrazuje rodiče už 26 let
Rodiče jsou, ale nejsou
Nebude fér říct, že nemám rodinu. Otec a matka jsou naživu, mají svůj život někde daleko ode mě. Možná jsou šťastní, budují kariéru, cestují, možná se dokonce milují. Možná se podvádějí, a možná spolu jen ze zvyku zůstávají. Nevím.
Vím jen jedno – jak se pamatuji, byla se mnou jen babička.
Všichni ji oslovují Marie Novotná, ale pro mě je to prostě babička Marie.
Vzala si mě k sobě, když mi bylo jen šest měsíců. Maminka mě přestala kojit a od té doby se o mě stará jen ona. Teď je mi 26 a babička je stále po mém boku.
Říct, že ji miluji, je málo. Není to jen moje rodina, je to můj přítel, můj rádce, moje jediná opravdová osoba. Mohu s ní sedět u kuchyňského stolu až do noci, mlčky kouřit, mluvit o všem nebo o ničem, a někdy si prostě nalít sklenici slivovice, když mě něco trápí.
Babička je jediná věc, za kterou jsem vděčný osudu.
Naučila mě všechno
Babička Marie mě nerozmazlovala, ale ani nebyla přísná. Věděla, že se musím naučit žít sám.
Naučila mě přišívat knoflíky, látat ponožky, zašívat kalhoty. Umím vařit polévky, péct koláče, smažit brambory a dokonce vařit obědy na plynové varné desce, když vypnou elektřinu.
Naučila mě nebrečet. Když je zima – znamená to, že je čas se obléci. Když nejsou peníze – znamená to, že je třeba hledat řešení. Když někdo odejde z tvého života – znamená to, že to nebyl ten pravý.
Ale nejvíc mě naučila milovat knihy.
Každou oslavu – ať už narozeniny, Vánoce nebo jen pěkný den – mi dala knihu. Postupem času jsem si nasbíral celou knihovnu a přestože dnes všichni čtou e-knihy, stále miluji vůni papíru. To je vůně skutečného světa, živého.
Babička mě naučila, jak má vonět domov.
Skutečný domov voní čerstvě upečeným chlebem, mlékem, skořicí.
Skutečný domov – to je, když na tebe někdo čeká.
Moji kamarádi po škole přicházeli do prázdných bytů, jedli studené jídlo z lednice a samostatně si dělali úkoly. A já přicházel domů, kde bylo vždy teplo, kde na sporáku stál horký guláš a babička seděla u okna a čekala na mě.
Jsem za to vděčný.
Můj sen
Vždy jsem snil o jednom – otevřít si malý knihkupectví.
Představuji si ho do všech detailů: dřevěné police, útulná křesla, vůně kávy a čerstvě upečeného pečiva. Lidé budou přicházet, sedět, listovat knihy, pít čaj nebo kakao.
Postavím několik stolků a budu pro své hosty připravovat ty nejchutnější koláče podle babiččiných receptů.
Vím, že se mi to povede.
Protože babička mi vždy říkala: „Hlavní je dělat vše srdcem“.
Je šťastná, že jsem dokončil univerzitu, našel si dobrou práci. Jsem učitel – učím děti, dávám jim znalosti, ale sám sním o něčem jiném.
Babička sní o tom, že mě uvidí ženatého, s dětmi. Chce se starat o pravnoučata, jako se kdysi starala o mě.
Ale nejdřív – můj sen.
Neřekl jsem babičce, ale nedávno jsem zjistil: můj otec prodal dědictví, vzal si svůj podíl a nedal mi ani korunu.
Ale jeho bratr – můj strýc, šikovný muž – slíbil, že mi pomůže. Chce investovat peníze do mého knihkupectví, pomoci s opravami, s nábytkem.
Babička ho vždy přijímala jako vlastního syna. Možná proto souhlasil, že mi pomůže.
Chci ji udělat šťastnou.
Chci, aby na mě byla hrdá.
Aby mohla vejít do mého knihkupectví a říct: „Tohle udělal můj vnuk“.
