Pusť mě
Někdy se Taťána zastavila. Zapomněla se na jednom místě, náhle se otočila a upřela své opuchlé oči plné slz do tmy. Nic ale neviděla. Nic neslyšela, jen cítila.
*****
Taťána myslela na svou kočku pořád: v prázdném bytě, na ulici, v přeplněném autobusu, když seděla u počítače v kanceláři nebo když stála ve frontě u kávovaru.
Nepřestávala na ni myslet ani při nákupech nebo při návratu z obchodu s těžkými taškami v rukou.
Občas se jí dokonce zdálo…
…že ji viděla. Viděla!
Bílý načechraný ocas její Micinky se mihnul před očima a rychle zmizel za rohem budovy nebo jí mával zpoza nejbližší lavičky.
Ach, jaké to bylo štěstí, vidět. Vidět tu, bez které nemohla žít. Tu, která byla vždy blízko.
V těchto chvílích se v jejích vyhaslých očích objevil plamínek naděje.
Malá, téměř přízračná, ale přesto naděje. Možná, že to všechno, co se stalo, nebylo skutečností?
Jaké by to bylo krásné tomu věřit.
Ale to bylo jen okamžik.
Okamžik mezi minulostí a budoucností. Minulostí, kterou nelze vrátit, a budoucností…
…která nikdy nenastane.
Ať se snažila sebevíc, nikdy svou milovanou “blondýnku” ve všedních šedivých dnech nenašla a slzy jí stékaly po tvářích.
Velké, horké kapky stékaly dolů, odnášející s sebou smutek, bolest a poslední naději.
– Táňo, tohle tak dál nejde! – říkaly jí přítelkyně. – Pusť ji!
Ale nemohla ji pustit.
Jak je možné pustit někoho, koho miluješ? Jak? Pustit znamená zapomenout? Zapomenout? To snad nemyslíte vážně?
Zkoušela to, snažila se, ale nic se nedařilo. Protože nemohla zapomenout.
Jak můžeš zapomenout, když na ni myslíš každým dnem?
Jediné, co chtěla zapomenout a navždy vymazat z paměti, bylo…
…ten osudný den, kdy náhle odešla.
Ano, její kočka byla velmi stará a v poslední době nemocná, ale netušila, že se to stane tak brzy. Nebyla na to připravená. Může se na něco takového někdy připravit?
Ti, kteří jsou připraveni, jsou schopní pustit. Ale ona nechtěla pustit. Nemohla.
A bylo jí úplně jedno, co si o ní myslely její přítelkyně, a co se za jejími zády říkalo mezi kolegy, poklepávajícími si na čelo.
Vše se poznává ve srovnání. A oni, přátelé a kolegové, neměli s čím srovnávat.
Možná, že časem se něco změní. Ale teď… byla bolest příliš silná a…
…její unavená představivost malovala velmi živé obrázky.
Ráno se probudila a viděla, jak Micinka leží vedle ní, u nohou: srdce jí začalo bít rychleji, silněji, jako kdyby mělo vyskočit z hrudi. Ale když se Taťána pokoušela dotknout kočky rukou, objevila se realita a úsměv zmizel.
Z takové reality se dá přijít o rozum.
A Taťána by o něj přišla, kdyby nebylo její fantazie, která ve spěchu začala kreslit jiné obrázky v její hlavě.
Tam Micinka elegantně kráčela po poličce s knihami, seskočila na podlahu a běžela do vedlejšího pokoje…
Už leží na parapetu, olizuje si svou bílou srst a usmívá se na slunce, které drzě nakukovalo oknem, aby se spolu s Taťánou pokochali její krásou.
Jaká to byla krása: opravdová blondýnka. Ani jediné tmavé místo.
Jen malé “pihy” zdobily její milou tvář, ale ty nijak nekazily ten dokonalý vzhled. Naopak, činily ji ještě okouzlující.
S Micinkou Taťána žila dlouhých 15 let.
To je hodně. Moc. Téměř celý život, jen v menším měřítku.
Během té doby se v jejím životě odehrávalo tolik věcí: dobrých i zlých.
Někdy jí připadalo, že vše…
Nemá už sílu vstát.
A nikdo jí nemohl podat ruku. Ale pak přiběhla Micinka a pomohla jí vstát. Dostávala se do nejhlubších koutů duše a něco tam pohnula svým předením.
Pomáhalo.
Taťána vstala a žila dál. Protože měla proč a pro koho. A teď? Proč má žít teď?
Posadila se na lavičku a plakala. Potichu plakala, odvrátila se pokaždé, když kolem prošli lidé. Aby se jí zbytečně neptali.
A vedle ní seděla Micinka. Přitiskla se k ní celým tělem a předla, snažíc se uklidnit svou majitelku.
Bývalou majitelku, protože…
…její kočka už není na tomto světě.
Ale ani do ráje se nedostane. Proto ji Taťána nepouští. Nemůže ji pustit.
„Pusť mě“ – mňoukala ona.
„Nemůžu!“ – plakala Taťána, neobracejíc se na nikoho konkrétního, ale na vše, co ji v té chvíli obklopovalo:
Stromy, mlčky stojící, mraky, pomalu plující po modré obloze, slunce, které odcházelo za obzor.
A tak seděly na lavičce do pozdní noci. Jenže, pokud Micinka viděla a slyšela svou majitelku, Taťána jen cítila její přítomnost. Ale i to mělo nezměrnou hodnotu.
Zabalená do večerního chladu, Taťána cítila, jak se jí mrazily nohy v lehkých botách, ale kolena měla z neznámého důvodu teplá. Právě na nich seděla Micinka, ocitnuvší se mezi dvěma světy.
Mezi tím světem, kam se už nikdy nevrátí, a světem, do nějž nemůže proniknout.
Ne, Micinka v tom majitelku nevinila. Jak by mohla někoho z něčeho vinit?
Jak můžeš vinit člověka, který tě miloval víc než svůj život, který ti dal život, když jiní lidé nechali nešťastné kotě zemřít na ulici?
Ach, kdyby bylo možné žít ještě jeden život, byla by Micinka opět ochotná projít bolestí a utrpením, aby ji Taťána zachránila. Aby mohla být znovu s ní.
Je možné něco takového?
Žena vstala a šla domů. A kočka za ní běžela v určité vzdálenosti.
Někdy se Taťána zastavila. Zapomněla se na jednom místě, a pak se náhle otočila a upřela své opuchlé a uplakané oči do tmy. Nic ale neviděla. Nic neslyšela, jen cítila.
Zamířila do bytu, do ložnice a lehla si do postele, její milovaná kočka se uvelebila vedle ní, u nohou. A Taťána věděla, že je vedle ní… Věděla a nechtěla ji pustit.
Možná, že by to tak mohlo trvat i dlouho. Velmi dlouho. Ale čas léčí.
Ne, neuzdraví úplně, ale ulehčí to. Je to přirozené. Tak to má být.
I když ztratíme blízké, rodinu, milované, musíme jít dál. Takový je osud těch, kteří zůstali žít.
Pamatuj…
Vzpomínej a opatrně uchovávej vzpomínky, prosycené láskou a štěstím.
Postupně bolest ztráty otupěla, Taťána už nemyslela na svou kočku každou minutu. Dokonce ani každý den si na ni nepamatovala. Jen občas. Obvykle, když se večer procházela kolem domu.
A Micinka… Cítila “pozemskou přitažlivost” stále méně.
Ještě chvíli, a dostane se na duhový most. Odtud ji bude moci i nadále sledovat, radovat se z jejích úspěchů a být smutná spolu s ní z neúspěchů.
Vždy bude nablízku. Jenom je nutné pustit. Tato pravidla jsme nevymysleli my a my je nesmíme porušit. Stačí jen věřit a…
…vzpomínat.
O zbytek se postarají nebesa. Oni vědí lépe, jak by mělo být.
Taťána pustila Micinku a ona odešla, aniž by se stihla rozloučit. Ale ta událost spustila neviditelný obří mechanismus zvaný “cyklus věcí v přírodě”.
Jednoho dne seděla Taťána na lavičce, kochajíc se první hvězdou na obloze, a uslyšela naléhavé mňoukání pod nohama. Sklonila hlavu a viděla kotě.
Bílé. S modrými korálkovýma očima a zrzavými skvrnkami na čumáčku.
Sledovala a nemohla uvěřit vlastním očím. Ne, samozřejmě rozumem věděla, že to není její Micinka.
Ale to kotě jí bylo velmi podobné, takové, jaké bývalo, když bylo ještě malé.
Může být, že se stejné kočky rodí znovu?
“Je to jen náhoda?” – přemýšlela Taťána, zvedajíc kotě do náruče a opět překvapena, když zjistila, že je to kočička.
Je to tak nebo ne, náhoda nebo ne, nikdo přesně neví. Ale má to vůbec význam?
Kdyby malá kočička neměla “pihy”, Taťána by si jí nevšimla? Všimla by si!
V životě se všechno dříve nebo později opakuje a ten, kdo PAMATUJE, nikdy neprojde kolem…
…toho, co mu osud přichystal.
A Taťána neprošla.
Vzala si koťátko domů a dala mu stejnou lásku, jakou kdysi dávala své kočce.
A pojmenovala tu zázračnou malou kočičku Sněhurka.
Tehdy se její byt znovu naplnil zvuky. Zvuky radosti a štěstí.
A samotné Micince bylo jedno, jak ji nazývají: v minulém životě byla Micinkou, v tomto – Sněhurkou. Není to jedno? Hlavní je, že se jí splnil sen!
Teď ji bude její milovaná majitelka opět obdarovávat teplem a láskou jako dřív a ona s ní opět sdílí kousek sebe. Jak krásný je tento svět, a život je také krásný. Hlavní je vzpomínat…
