Ložnice byla naplněna napjatým tichem. Kristýna a Josef žili v manželství šťastně už pět let. Na začátku se rozhodli, že s dětmi ještě počkají, protože podcházeli k rozhodnutí velmi zodpovědně. Na páté výročí svatby se však rozhodli, že nastal ten správný čas.
„Jsem připravená,“ usmála se Kristýna s touhou v hlase. „Moc bych chtěla mít miminko.“
„Myslím, že je to ideální chvíle,“ přikývl Josef. Právě si našel dobře placenou práci, dokončili rekonstrukci bytu a vše bylo připraveno na příchod prvního dítěte. Ale otěhotnět se nedařilo hned. Museli absolvovat řadu vyšetření, navštěvovat lékaře a dokonce zkoušeli alternativní léčbu. To byla „rada“ od Josefovy matky, která si všimla, že snacha svého manžela stále nemůže potěšit dvěma proužky na testu.
Když se Tereza, Josefova matka, dozvěděla, že plánují dítě, začala se více angažovat v jejich životě. Telefonáty o víkendech se staly pravidelnými:
„Tak kdy to bude?“
„Zase nic?“
„Děláte to špatně!“
„Musím vás všechno naučit!“
Nakonec Tereza k nim přijela a přímo řekla:
„Tady máš adresu léčitelky. Zítra tě čeká.“
„Paní Terezo, na tyhle věci moc nevěřím. Raději zůstaneme u tradiční léčby.“
„Vím já, jak to s tradiční léčbou dopadne! Všechny peníze utratíte za doktory a výsledek žádný!“
„Jsem věřící člověk a k léčitelce nepůjdu,“ trvala na svém Kristýna. Tereza si jen odfrkla, ale pokračovala mlčky. Kristýna si myslela, že je věc uzavřená, ale Tereza na to šla jinak. Popsala synovi, jak léčitelka zázračně řeší problémy a Josef překvapivě rychle zaujal postoj své matky a přitlačil na Kristýnu.
„Proč bys tam nemohla jít? Je to bylinkářka, ne kouzelnice. Buď rozumná, máma ti nechce radit špatně,“ řekl jí Josef a skoro ji donutil, aby se vydala k léčitelce.
I přes své pochybnosti poslechla. Nechtěla se hádat, chápala, že Josef i jeho matka to myslí dobře.
Léčitelka Kristýně nebyla příjemná. Něco jí šeptala, něčím ji postříkala a pak jí do ruky strčila pytlíček s nějakým práškem.
„Ber to jednou denně,“ instruovala ji.
„Děkuji,“ řekla Kristýna spěšně a chtěla okamžitě odejít. Když se podívala zpět, žena ji sledovala z okna. Cítila, že ji sledují. Bála se, že se Tereza dozví o jejím záměru lék vyhodit, a tak jela domů. Musela přesvědčit rodinu, že udělala vše podle instrukcí. „Lék“ neplánovala brát. Uložila pytlíček na poličku a skříň zavřela.
I když byl lék netknutý, vytoužené těhotenství nastalo přibližně měsíc po návštěvě léčitelky. Kristýna to považovala za náhodu, protože byliny neužívala a dál brala léky předepsané lékařem. Tereza to ale brala jako svůj úspěch a přesvědčila Josefa, že za úspěch mohou její rady. Jakmile si byla jistá, že snacha poslechla, rozhodla se, že od té chvíle bude mít ve všem právo mluvit.
Svůj příkladný věk a zkušenost považovala za dostatečný důvod, proč by měla mít poslední slovo i v záležitostech, které se jí nijak netýkaly. Vmezeřovala se do všeho, od stravy nastávající matky až po čas, kdy má chodit spát. Její pozornost a „péče“ začaly být absurdní. Jednou téměř o půlnoci, když manželé sledovali oblíbený film při svíčkách, se ozval zvonek u dveří.
Tereza přijela přes celé město, aby se ujistila, že Kristýna dodržuje režim a připravuje se k spánku.
„Co to je? Vy jste jedli jídlo z restaurace?!“ vešla bezostyšně do pokoje a začala uklízet vše, co bylo na stole. Byly tam Kristýniny oblíbené sushi rolky a rýžové nudle.
„Paní Terezo, co to děláte?!“ Kristýna se snažila zachránit svoji poslední porci, ale Tereza začala vyvádět, že takové jídlo není vhodné pro těhotné.
„Josefe, proč jsi dovolil, aby to jedla? Ona nemá rozum, ale ty? Už je noc, jíst v tuto hodinu je špatné i pro zdravého člověka!“
„Těhotenství není nemoc!“ zkusila odpovědět Kristýna, ale byla zasypána protinázory.
Josef svou porci dokázal sníst, takže mu zmizení jídla ze stolu příliš nevadilo. Pomyslel si, že možná máma měla pravdu, a že surové ryby by opravdu nemusely být pro dítě dobré.
„Dobře, mami, už si to neobjednáme. Promiň.“
„Promiň? Takže tvoje matka mě označí za hloupou, a ty se jí omlouváš?“ Kristýna to už nevydržela. Slzy se jí kutálely po tvářích. Josef začal Kristýnu uklidňovat, zatímco Tereza nenápadně opustila byt s celou taškou jídla.
„Pojď, zapomeneme na to. Víš, že to myslí dobře?“
„Ne. Nerozumím tomu. Nelíbí se mi, že strká nos do všeho. Jiné těhotné ženy jedí křídu nebo okurky s čokoládou! A já nemůžu sníst to, co mám ráda?!“
„Samozřejmě že můžeš. Tak uděláme to takhle: teď půjdu do supermarketu a koupím ti, co si budeš přát.“
„Dobře. Tak přines sushi. Takové, jaké bylo na mém stole před návštěvou tvé matky.“
„Ne. Všechno kromě sushi.“
Kristýna utekla do ložnice v slzách. Večer byl zkažený.
Podobně jako ostatní večery, kdy se Tereza nepozvaně objevila a prosazovala své pořádky. Jednou přišla odpoledne, když byla doma jen Kristýna. Odešla z práce dřív, protože se necítila dobře. Cestou jí ale bylo lépe, jak to někdy bývá. Měla obrovský hlad a koupila si jogurt a pečivo. Skoro se tím pečivem udusila, když zjistila, že na prahu už na ni čeká Tereza.
„Paní Terezo?! Proč jste přijela?!“
„Josef říkal, že máš nevolnosti,“ řekla a pohlédla na pečivo. „Není divu. Jíš na cestách to nejlacinější. Co to vlastně je? Listové těsto se šunkou a sýrem?! Dej mi to!“ Tereza se začala snažit snachu odebírat, skoro se poprali, ale sousedka je roztrhla.
„Co to tady děláte, dámy? Bojujete o poslední kousek chleba?“
„To víte, mladá a nezkušená těhotná, neví, co smí a nesmí. To je jen taková legrace,“ zjemnila okamžitě Tereza.
„Ach, rozumím, tito mladí si myslí, že vše vědí nejlépe sami…“
Ženy našly společné téma a začaly diskutovat o svých dětech, zatímco Kristýna vyčistila drobky a vešla do bytu, zamknuvši za sebou všechny zámky. Tereza si uvědomila, že to nestihla, a začala klepat, ale Kristýna ji nepustila dovnitř.
Tereza zburcovala celý vchod. Josef přijel a znovu se strhla hádka.
A opět Tereza zmizela v hluku, zatímco Kristýna plakala a dožadovala se spravedlnosti. Ale Josef, ovlivněn matkou, to svaloval na hormony. Čím blíže k termínu porodu, tím více napětí stoupalo a tím více Tereza „dusila“ péčí.
Kristýna měla kvůli stresu zdravotní problémy a rozhodla se promluvit si s manželem.
„Josefe, chápu, že svou matku miluješ a ona tebe, ale nechci, aby se objevovala v našem domě…“ ani nestihla dokončit větu. Uslyšela otevírání zámku a vystrašila se, protože klíče měli jen ona a Josef. „Co to je, zloději?!“
Místo zlodějů se však v chodbě objevila Tereza s kufrem.
Kristýna si uvědomila, že by byla raději uvítala zloděje než tchyni.
„Jak jste otevřela zámek?“ zeptala se jen.
„Klíčem. Syn mi ho dal,“ pochlubila se Tereza. „Má o tebe starosti a ty mě odmítáš pustit dovnitř. To nejde. Na konci těhotenství je třeba mít přístup do bytu, kdybys nemohla otevřít. A vůbec, s Josefem jsme se rozhodli, že potřebuješ pomoc, morální i fyzickou. Brzy se narodí vnouček a já se o něj budu starat. Zatím se postarám, aby šlo všechno, jak má být,“ Tereza svěřila kufr Josefovi a vešla do pokoje.
„No, co jsem říkala. Zase nezdravé jídlo. Všechno tohle půjde do koše. Od dnešního dne budu sledovat, co jíš a piješ. K obědu jsem přinesla vývar a ještě tu mám tinkturu od léčitelky. Vypij to hned,“ neodbytně nařídila Tereza.
Kristýna se podívala na manžela s očekáváním vysvětlení, ale ten se jen usmál a pohladil ji po rameni.
„Máma má pravdu. Bude to lepší, miláčku.“
