Ještě budu bydlet s vámi, abych se ujistila, že je vše v pořádku, — tchyně podala kufr synovi a sama šla uklízet.
Kristýna a Jirka byli pět let šťastně manželé. Zpočátku se nechtěli hned stát rodiči, protože k této otázce přistupovali zodpovědně. A tak při výročí svatby konečně učinili důležité rozhodnutí.
— Jsem připravená, — usmála se Kristýna. — Moc bych si přála děťátko.
— Myslím, že teď je ten správný čas! — přitakal Jirka. Dostal dobře placenou práci, v bytě byla dokončena rekonstrukce a nic nebránilo příchodu prvního potomka. Těhotenství ale nepřicházelo snadno. Museli podstoupit vyšetření, navštěvovat lékaře a dokonce se obrátit i na alternativní medicínu. To radila tchyně, která si všimla, že snacha stále nemůže manžela potěšit dvěma pruhy na testu.
Když se Izabela dozvěděla, že plánují rodinu, začala se aktivně zapojovat do života syna a snachy. Každý víkend se neobešel bez jejich telefonátů a dotazů:
„Tak kdy to bude?“
„Zase to nevyšlo?“
„To všechno děláte špatně!“
„Musím vás všechno naučit!“
Nakonec Izabela přijela za snachou a oznámila:
— Tady máš adresu bylinkářky. Zítra tě tam čekají.
— Izabelo, k těmto věcem jsem skeptická. My to raději vyřešíme tradičně.
— Znám vaše „tradiční“ metody! Všechny peníze utratíte za doktory a žádný výsledek!
— Jsem věřící člověk a k žádné bylinkářce nepůjdu, — odpověděla Kristýna. Tchyně se zamračila, ale mlčela, a Kristýna myslela, že otázka je uzavřena. Ale Izabela se rozhodla jít na to jinak. Vyprávěla synovi o tom, jak všechny problémy se zázračně vyřeší, slíbila brzký výsledek a trvala na svém.
Jirka překvapivě rychle zaujal postoj své matky a tlačil na Kristýnu.
— Jeď tam. Není na tom nic divného. Je to bylinkářka, ne čarodějnice. Nejsi tvrdohlavá. Máma nedoporučuje nic špatného, — řekl manžel, a doslova přinutil Kristýnu, aby k bylinkářce šla.
Kristýna neochotně poslechla. Nechtěla se hádat, navíc chápala, že i tchyně i manžel se snaží o společné dobro.
Bylinkářka se Kristýně nelíbila. Něco si mumlala pod vousy, pokropila ji nějakou tekutinou a pak jí podala balíček s nějakým lektvarem.
— Užij to jednou denně.
— Děkuji, — řekla Kristýna a rychle odešla. Před domem viděla popelnice a chtěla okamžitě vyhodit všechno, co jí bylinkářka dala. Ale když se otočila, všimla si, že ji žena sleduje z okna. Kristýna pochopila, že jsou sledováni. Bálo se, že se o všem dozví tchyně, a tak jela domů. Potřebovala přesvědčit rodinu, že udělala všechno, co jí řekli. Lektvar neměla v úmyslu užívat. Položila balíček na polici a zavřela skříň.
Přestože lektvar zůstal nedotčen, toužebně očekávané těhotenství přišlo asi měsíc po návštěvě bylinkářky. Kristýna to považovala za náhodu, protože žádné bylinky neužívala a pokračovala v léčbě podle lékařových instrukcí. Tchyně ale přisoudila úspěch sobě a přesvědčila syna, že v těhotenství Kristýny má zásluhu pouze ona. Pochopila, že snacha poslechla její rady, a Izabela se rozhodla, že nyní má právo vyjadřovat se ke všemu.
Považovala, že díky věku a zkušenostem má právo na poslední slovo ve všech otázkách, a to i v těch, které se jí vůbec netýkaly. Všude se snažila dávat rady. Od jídelníčku budoucí maminky až po to, v kolik hodin má jít spát. Její pozornost a “péče” někdy došla až k absurditám. Například jednou pozdě večer, když manželé sledovali oblíbený film při svíčkách, zazvonil zvonek.
Izabela přijela přes celé město, aby se ujistila, že Kristýna dodržuje svoje návyky a připravuje se ke spánku.
— Co to tu jíte? Jídlo z restaurace?! — bez rozpaků vstoupila do pokoje a začala sbírat do pytle všechno, co viděla na stole. Tam byly oblíbené sushi Kristýny a rýžové nudle.
— Izabelo, co to děláte?! — Kristýna se snažila získat zpět poslední talíř se sushi, ale tchyně se jen více rozohnila a začala vykládat, že takové jídlo není pro těhotné ženy.
— Jirko, jak jsi mohl nechat manželku jíst tohle? Nestačí, že ona nemá rozum, ale ty? Kde se díval?! Navíc už je noc, a jíst v tuto dobu je škodlivé i pro zdravého člověka!
— Těhotenství není nemoc! — snažila se odpovědět Kristýna, ale jejich argumentace ji zavalila.
Jirka stihl sníst svou porci, proto ho moc netrápilo, že jídlo zmizelo ze stolu. Pomyslel si, že možná má maminka pravdu, a že syrovou rybu není dobré jíst. Mohla by mít špatný vliv na dítě.
— Dobře, mami, už si to nebudeme objednávat. Promiň.
— Promiň?! Takže tvá matka mě nazvala nesmyslnou osobou, a ty se omlouváš jí? — neudržela se Kristýna. Po tvářích jí stékaly slzy. Jirka začal uklidňovat manželku, zatímco Izabela odešla, zatímco si s sebou vzala celou tašku s jídlem.
— Pojďme to nechat být. Měla bys rozumět, že to myslí dobře, ne?
— Ne. Nechápu to. Nelíbí se mi, že strká nos do všeho! Ostatní těhotné ženy jedí křídu! Nebo okurky s čokoládou! A já nemohu jíst to, co mám ráda?!
— Můžeš, samozřejmě. Uděláme to tak: teď pojedu do supermarketu a nakoupím ti všechno, co si budeš přát.
— Dobře. Kup mi sushi. Takové, jaké byly na mém stole před příjezdem tvé matky.
— Ne. Všechno, kromě sushi.
Kristýna utekla v slzách. Večer byl zničený.
Stejně jako další večery, kdy Izabela nečekaně přišla a začala v domě zavádět své pořádky. Jednou přišla odpoledne, když byla doma jen Kristýna. Odešla z práce dříve, protože se necítila dobře. Cestou se jí ale ulevilo, jak to často bývá. Měla velkou chuť k jídlu, a tak si koupila jogurt a housku. Málem se tím nešťastným pečivem udusila, jakmile zjistila, že ji již na prahu čeká tchyně.
— Izabelo?! Proč jste přijela?!
— Syn říkal, že máš nevolnosti, — podívala se na housku. — Není divu. Stravuješ se na rychlo, a k tomu nejlevnějším jídlem. Co to vůbec je? Pečivo se šunkou a sýrem?! Dej mi to sem! — Izabela začala brát snache housku a téměř se pohádaly. Rozsoudila je sousedka.
— Co to děláte, dámy? Bojujete o poslední kus chleba?
— No, ona je těhotná, nezkušená, neví, co může a co nemůže. My si děláme legraci, — okamžitě změnila tón tchyně.
— Ach, vím, ti mladí si myslí, že všechno vědí sami…
Ženy našly společnou řeč a začaly diskutovat o svých dětech, zatímco Kristýna smetla drobečky a vešla do bytu, zamkla všechny zámky. Tchyně pochopila, že ji nestihne a začala klepat na dveře, ale Kristýna ji nevpustila.
Izabela zburcovala celé schodiště. Přijel Jirka a opět došlo ke skandálu.
A opět odešla tchyně, zatímco Kristýna plakala a požadovala spravedlnost. Ale Jirka s matčiným přispěním vše sváděl na hormony. Čím blíž byl termín, tím více se napětí zvyšovalo a tím více Izabela „dusila“ svou péčí.
U Kristýny na nervovém základě začaly zdravotní problémy a rozhodla se promluvit si s manželem.
— Jirko, chápu, že máš svou matku rád, a ona má ráda tebe… ale nechci, aby k nám domů chodila… — nestihla doříct Kristýna. Slyšela, jak klíč zámek otevírá a zdravě se vyděsila, protože klíče měli jen ona a Jirka. — K nám se dostali zloději?!
Místo zlodějů se ale v předsíni objevila Izabela s kufrem.
Kristýna se přistihla, že by byla radši objevila zloděje než tchyně.
— Jak jste otevřela zámek? — vykřikla.
— Klíčem. Synáček dal, — pochlubila se Izabela. — Má o tebe starost, a ty k nám nechceš pustit. To nejde. V posledních měsících těhotenství je důležité mít přístup k bytu, kdyby ses nemohla dostat dovnitř. A vůbec, rozhodli jsme se s ním, že potřebuješ pomoc, jak psychickou, tak fyzickou. Brzy přijde na svět vnouček a já se o něj postarám. Zatím dohlédnu, aby bylo všechno, jak má být, — tchyně podala kufr Jirkovi a sama šla dál do pokoje.
— Tady je důkaz. Zase nezdravé jídlo. Všechno to půjde do koše. Odteď budu dohlížet na to, co jíš a piješ. Na oběd jsem přinesla vývar. A ještě jsem donesla bylinkovou tinkturu od bylinkářky. Vypij ji hned, — pronesla chladně tchyně.
Kristýna se podívala na manžela, očekávala vysvětlení, ale on se jen usmál a pohladil ji po rameni.
— Máma má pravdu. Takhle to bude lepší, drahá.
