Odpovídající kulturní adaptace pro český kontext je zde:
Viktor se ztěžka vyšplhal do posledního patra svého panelového domu. Na chvíli se zastavil. Noha, kterou si před pěti lety zlomil, ho stále bolela. Otevřel dveře do svého tmavého bytu, zavřel za sebou a chvíli stál po tmě.
Jak jen mu to dávno připadalo. Jakmile překročil práh, doma bývalo hned světleji! Viktor se nevědomky usmál. Tehdy rád odemykal dveře svým klíčem a snažil se potají vkrást k Libušce a políbit ji, přestože jeho manželka vždy poznala, když se blížil, i když byla zaneprázdněná v kuchyni.
“Proč jsi mi zase nezavolal?” – stálo na její tváři pokaždé, ozdobené pihami. Viktor pokrčil rameny, naklonil se a políbil Libušku na nos, kde se květy pih tlačily. “Zuj se a umyj si ruce,” odpovídala mu žena přísným tónem, ale v očích jí hrálo veselí.
Viktor se vrátil z příjemných vzpomínek zpět do nechtěné současnosti. Sundal bundu, vyzul boty. Pak se sehnul a pečlivě je postavil. Převlekl se, umyl si ruce, jak dělal zvykle. Zamířil do kuchyně a posadil se na stoličku. Následovala večeře, ale neměl hlad a nic připraveného tam nebylo.
Vzpomněl si, jak někdy rychle otevřel lednici a vzal si kousek sýra nebo salámu. Nebo koláč. A musel uhýbat před ženou, která s úsměvem říkala: “Vytečku! Co to děláš? Počkej chvilku!” a zlehka ho pleně mřížkou utěrky. Viktor se směšně uhýbal a oba se smáli…
Pohlédl na temnou kuchyň. Nepotřeboval světlo, viděl vše i tak. Otevřel lednici. Několik vajec. Chleba. V mrazáku máslo a mražené kuře. Uměl vařit. Naučil se to ještě před svatbou, když bydlel na koleji. Nechtělo se mu ovšem obývat kuchyň, kde pořád byla nábytek, který spolu pečlivě vybírali. Zaklapl dvířka. O nic víc nepřipraven, odešel do pokoje a těžce se posadil na pohovku.
Spát? Příliš brzy. Lehnout si mohl, ale věděl, že neusne a bude se převalovat až do půlnoci. Podívat se na televizi? Vždyť tam nic není…
Viktor seděl na pohovce a nechtěně se opět hroužil do vzpomínek. Svatba. Jejich první Silvestr. Den před ním přinesl malou jedličku. “Kde máš ozdoby?” zeptala se Libuška.
Ozdoby neměl. Dokončil školu. Začal pracovat. Zjistil, že z inženýrského platu si byt nekoupí, a tak odešel. Pracoval ve své profesi. Našetřil, koupil a opravil byt. Na ozdoby nikdy nedošlo. Libuška se zasmála: “Počkej.” Z kuchyně přinesla ořechy a alobal. Pečlivě je zabalila do alobalu, připnula kancelářskou sponkou a brzy byla jedlička ozdobená. “To tak dělala babička na vsi,” vysvětlila mu.
Ozdoby pak koupili, ale několik ořechů z té první jedličky stále leželo ve vitríně. Viktor pohlédl na vázičku, která se rýsovala v šeru a najednou se lekl ostrého zvuku telefonu.
Zarazil se, domnívaje se, že se mu to zdá. Telefon jeho ženy stále zvonil a dokonce poposkočil na stole. To přece není možné. Pět let žádný telefon nevydrží nabitý! Ale zvonění pokračovalo.
Viktor se rázně zvedl, zamračil se bolestí v noze a zamířil k vitríně. Vzal telefon a přitiskl si ho k uchu: “Haló? Kdo je tam?” Telefon umlkl. Žádný hlas se neozval, ale ticho také nebylo. Jen něčí dech.
„Libuško?“ zeptal se váhavě, s pocitem, že se zbláznil. A najednou zaslechl muziku, a pak slova staré písně: “…Možná v příštím životě, až budu kočkou…“. Viktor odtáhl telefon od ucha. Zírání se stupňovalo a neměl odvahu vypnout telefon, který se prostě nemohl zapnout!
A najednou – druhé velké překvapení večera – zaslechl slabé mňoukání. Kdyby běžel televizor, vůbec by mu to nepřišlo zvláštní. Křik byl velmi reálný, ale jemný, zněl z chodby. Malé kotě plakalo.
Telefon ztichl, jakmile se ozvala žádost o pomoc. Viktor pohlédl na mrtvý přístroj, položil ho zpět do vázičky a zamířil do předsíně. Rozsvítil a přivřel oči. Počkal chvíli, až si zvykly, a zaposlouchal se. Ze dveří nevycházely žádné zvuky. To se mu nemohlo zdát? Zvonění. Křik. A to ne obyčejný křik. Zoufalé volání.
Viktor otevřel dveře. Na rohožce leželo malé kotě. Zrzavé. Zrzavé jako pihy na tváři jeho Libušky. Jako ohnivé kadeře jeho manželky, která zemřela před pěti lety. Viktor se sehnul a zvedl kotě. To otevřelo ústa a chraplavě mňouklo. Mělo málo sil.
Viktor chvíli stál, než si uvědomil: kotě mňouklo – pomoc! “Ach, jsem hlupák, tady stojím!” Zaklapl dveře a spěchal do kuchyně. Rozsvítil, položil kotě na stůl. Vyndal utěrku a položil ho na ni. Co dělat? Nikdy neměl kotě, natož tak zesláblé! Potřebuje pít, usoudil Viktor. Nalil vodu do podšálku, postavil vedle kotěte, ale to se nemohlo postavit. Začal ho opatrně napájet čajovou lžičkou. Hodně rozlil, ale něco se mu přece dostalo do pusinky.
Co dál? Viktor popadl telefon. Díkybohu, že existuje internet! Za půl hodiny věděl, co dělat.
– Počkej tady, za chvíli jsem zpátky, řekl kotěti, přendávaje ho spolu s utěrkou do umyvadla, ve kterém dříve připravovali těsto. Viktor pospíchal do nejbližšího obchodu, který byl ještě otevřený, pro mléko a jídlo. Po návratu opět konzultoval s lidmi na internetu a začal kotě napájet a krmit. Zjistil, že koťátko je holka.
Holka! “Možná v příštím životě, až budu kočkou…,” vzpomněl si Viktor. Pohlédl na kotě, které díky jeho péči vypadalo lépe, a odnesl ji na pohovku. – Zítra jedeme k veterináři, budeme dělat, co řeknou, aby ses uzdravila. Vykoupu tě. A teď spi, Libuško…
