Rok poté, co manželé Dvorakovi koupili chalupu, se Pavel, který po padesátce neustále pociťoval potřebu mít vlastní kousek přírody, rozhodl pro další změny. Vzpomínky na dětství strávené na venkově v domově rodičů a na zahradě ho motivovaly.
Chalupa, která byla dobře udržovaná, navzdory své nevelké velikosti, měla dřevěnou chalupu, kterou nabarvili, opravili plot a vyměnili branku.
Pro brambory a další drobnou zeleninu bylo místa dost, ale zahrada na tom byla hůř: málo stromů a ty staré, keřů ani jeden. Jen malá malinová plantáž.
“Nic se neděje, Marie, všechno má svůj čas,” řekl Pavel a pustil se do práce.
Marie pilně procházela záhony a souhlasila s manželem.
Na jedné straně sousedé byli milí, i když je nevidíme často, o svoji chalupu pečují. Naopak, druhá chalupa byla zcela zanedbaná. Plot nakřivo a zahrada zarostlá trávou.
Ta tráva znepříjemňovala Dvorakovým celé léto.
“Pavle, to je hrozné, ta tráva nám leze do zahrádky, za chvíli nám pokryje celý pozemek.”
Pavel popadl motyku a s vervou se pustil do boje s plevelem. Ale tráva stále nacházela cesty a „proplétala“ se škvírami jako naschvál.
“Marie, ale hrušky mají dobré,” poznamenal Pavel, když se díval na přerostlou sousední zahradu.
“Ale podívej, jak mají bohatě naložené meruňkovníky,” ukázala Marie na strom slibující bohatou úrodu. Některé větve se skláněly přes plot do zahrady Dvorakových.
“Rád bych alespoň jednou viděl ty majitele,” svěřil se Pavel. “Třeba se alespoň na sklizeň ukážou.”
Na jaře Pavel nevydržel a přehodil hadici přes plot a zalil sousedské stromy – škoda by bylo, kdyby uschly suchem.
„Mohli by trávu alespoň jednou za léto posekat,“ rozčilovala se Marie.
Příště, když přijeli na chalupu, byli Dvorakovi ohromeni úrodou meruněk. Meruňky nejsou pro Čechy nezvyklé, ale na opuštěné chalupě?
„Ne, tu trávu jim posekám, nedokážu se dívat, jak se chalupa dusí v pleveli,“ rozhodl se Pavel.
„Pavle, koukej,“ ukázala Marie na sklánějící se větve meruňky, „rovnou k nám do zahrádky.“
Pavel přinesl malý žebřík. „Posbíráme alespoň tyhle, ať nepropadnou, celý ten čas se nikdo na chalupě neukázal.“
„Ale to je cizí,“ obávala se Marie.
„Stejně by zhnily,“ a jako první začal trhat zralé plody.
„Tak alespoň maliny pro vnuky nasbíráme – stejně jsi tam trávu sekal, tak za práci,“ navrhla Marie.
„Tady vypadá, že všechno bychom mohli posbírat, nikdo chalupu nepotřebuje, přimáčkla se k našemu pozemku jako osiřelá zahrádka, nikdo ji neřeší.“
V práci, když měl chvíli volna, zastavil se Pavel na kus řeči s kolegy. Řidiči kamionů se shromáždili v kruhu, aby sdíleli svoje zážitky.
„Na naši chalupu se naučil nějaký lapka, už dvakrát mi zatřásl stromem,“ vyprávěl Ondřej Novak, který se těšil na důchod.
Pavel po jeho slovech náhle znejistěl, vzpomněl si, jak nedávno s manželkou posbírali meruňky, a teď se ještě těší na hrušky.
„A kde máš chalupu?“ odhodlal se Pavel zeptat, přitom se bál odpovědi.
„Na dolním konci, tam, kde je Sojkovské zahradní družstvo.“
„Ááá, chápu, my jsme nahoře.“
„Tak to u vás zraje dřív,“ konstatoval Ondřej, „u nás později, ale i tak nám kradou jako by se nechumelilo, brambory už taky viditelně sklidili, člověk by na ně past nastražil.“
„Na past pozor, to je nebezpečné,“ varovali kolegové, „to by tě mohlo dostat do problémů.“
„Ale krást jde?“ rozčiloval se Ondřej.
Pavel přijel domů rozladěn, stále si vybavoval rozhovor. I když sousedská chalupa plná meruněk nebyla patřící kolegovi, svědomí ho trápilo.
„Jasně, v dětství jsem běhal po cizích zahradách, ale to byly klukovské kousky, a jen párkrát.“
Tentokrát však sousedská chalupa, z které sklidili část meruňkové úrody, stále tížila jeho mysl.
„Přesto jsem zasadil sazenice – s časem nám vyrostou. Ale sousedský meruňkový strom… je škoda, že zkažený zůstane.“
„Nikdo nepřijde,“ uklidňovala ho Marie, „když se po celý rok neukázali, nepřijedou ani teď.“
„Ale mám pocit, jako bych kradl, to mě trápí,“ vyjádřil Pavel svůj neklid.
„Chceš ho vyhodit, ten meruňkový strom?“ zeptala se Marie. „Přestože už jsem polovinu dětem rozdala,“ dodala jako omluvu.
„Necháme to, co teď už.“
Celé léto Dvorakovi trápilo trávení cizího pozemku, zbavování se trávy a sledování hrušně, čekající na příchod zákonných vlastníků. A když plody už padaly na zem, Marie jich pár nasbírala do fártuchu.
Na podzim, po úklidu své chalupy, pohled na sousedský zanedbaný pozemek vzbuzoval lítost. Plot vypadal osaměle, jako by prosil o oporu, v blízkosti branky ležel kupovice odpadu, svědčící o dočasné stavbě, a trosky nechalí jen hromadu nepořádku. Shnilé dřevo, sklo a zbytečnosti… Ale i mezi odpadem se snažily vypíchnout pozdní podzimní květy.
_______
V zimě Pavel v melancholii vzpomínal na letní dny pryč od městského hluku.
A s příchodem jara, jakmile se objevil první zelený trávník, s okamžitou návratit se do zahrady.
„Zajímalo by mě, jestli letos přijedou majitelé?“ zeptala se Marie a měla na mysli opuštěný pozemek.
Pavel si povzdychl lítostně. „Škoda půdy i stromů.“
Když přišel čas orat zahrady, zavolal podle inzerátu, sjednal si pomocníka a ukázal mu práci.
Celou dobu však pokukoval na sousední zahradu. Velkou trávu s Marií odstranili, aby se nerozrůstala, ale půdu by ještě bylo třeba zúrodnit…
„Poslyš, příteli, co kdybychom zorali i sousední pozemek? Zaplatím,“ požádal Pavel.
„Pavle, co to děláš?“ ptala se Marie, „ta zahrada není naše.“
„Nemohu už na tu plevelem plnou louku koukat…“
„A co, budeme se takhle starat o cizí chalupu?“ namítla Marie.
„Počkej, po obědě zajdeme do zahradnického sdružení zjistit, čí je ta chalupa, už jsem z toho plevele unavený, a té zahrady je škoda…“
_______
V zahradnickém sdružení žena, s brýlemi sklouzávajícími z nosu, listovala proškrtnutou knihou. „Jakéže říkáte, že je to číslo – Březová 45?“
„Ano, to je ono,“ odpověděla Marie. „Ať aspoň trávu odstraní a sklízí úrodu, je mi totiž líto toho sadu bez údržby.“
„To už se nestane,“ řekla žena, „majitelé se vzdali, teď patří městu.“
„Takže je to neudržovaný pozemek?“ zeptal se Pavel.
„Ukazuje se to tak. Starší majitelé zemřeli. Nejbližším příbuzným byl synovec, který se hned vzdal nároku, neměl čas,“ žena pohlédla na Dvorakovy, „nechcete ho koupit?“
„Koupit co? Chalupu snad?“
„Ano. Můžete ji odkoupit, nebude to drahé. Veškeré dokumenty máme.“
„Co říkáš, Marie, koupíme pozemek, jestli je to podle zákona?“
„Dokážeme to zvládnout?“
„Zřídíme ho, dětem to necháme, ti pak vnuky přivezou.“
_______
„Když se o prase staráš, nemáš klid,“ smála se Marie, když přijeli na chalupu.
„Ber to, jako bychom adoptovali chalupu, teď už je naše,“ řekl Pavel.
„Nu, já ten nepořádek teď vyvezu, naštěstí máme přívěs, zbytek plevele odstraním, uvolníme sad od houští a pak plot nahradím.“
_______
V létě se Pavel kochal korunou stromů a květinami zasazenými ženou. Půda na bývalé sousedské chalupě jakoby znovu dýchla, natáhla se k slunci a dychtivě vpíjela velké kapky deště.
„Podívej, naše sirotčátko se vzpamatuje,“ radoval se Pavel.
O víkendu přijely děti: dcera Ema, zeť Petr a vnoučata. Starší Míša a Štěpán se vrhli k autu, zatímco mladší Anička zastavila u květinového záhonu a tam ji vyfotil děda Pavel.
„Líbí se mi to,“ řekl zeť Petr a napřáhl hadici, aby zalil brambory. „Můžeme ještě vysadit angrešt,“ navrhl.
„To necháme na příští rok,“ řekl Pavel. „Tady můžeme nechat dětem trávník pro hraní.“
„Koupím jim bazén,“ slíbil Petr a pohlédl na plot. „No co, pustíme se do práce? Měníme plot?“
„Měníme,“ souhlasil Pavel, „chalupa je teď naše. Jako by sama chtěla patřit k nám, vypadá nadšeně… a malin bude letos také dost…“
