Před rokem si manželé Novotní pořídili chatu. Po padesátce měl Pavel touhu mít vlastní chatu, a také kvůli vzpomínkám na dětství na venkově, rodičovský dům a zahradu.
Získali upravenou chatu, i když malou. Dřevěný domek natřeli, opravili plot a vyměnili branku.
Na sadbu brambor a další plodiny bylo místa dost, ale sad nevypadal nijak moc dobře: málo stromů, a ty, co tam byly, byly staré, ani keře tam nebyly. Jen malý malinový keřík.
„To nevadí, vše má svůj čas,“ říkal Pavel a dal se do práce.
Alžběta se pohybovala mezi záhony a souhlasila s mužem.
Z jedné strany měli dobré sousedy, i když zřídka přijížděli, ale o chatu se starali. Z druhé strany však byla chata zanedbaná. Plot byl nakřivo a tráva zarostlá.
Tahle tráva otravovala Novotné celé léto.
„Pavle, to je nemožné, ta tráva se tlačí do naší zahrádky, skoro celou obsadí.“
Pavel se chopil motyčky a vztekle se vrhl na plevel. Ale tráva si přesto našla cestu skrz mezery v plotě, jako by naschvál.
„Podívej se na sousedovu zahradu, ty hrušky budou mít dobré,“ Pavel si všiml zarostlé zahrady u sousedů.
„A podívej se na ten úžasný meruňkový strom,“ ukázala Alžběta na strom plný slibného ovoce. Několik větví se sklánělo přes plot k nim.
„Rád bych jen jednou viděl majitele,“ posteskl si Pavel. „Možná by alespoň přijeli sklidit úrodu.“
Na jaře Pavel neodolal a prohodil hadici přes plot, aby sousední stromy zalil – bylo mu jich líto, aby nezahynuly vedrem.
Teď to byla tráva, od které nebylo úniku.
„No, aspoň jednou za léto by mohli tu trávu posekat,“ rozčilovala se Alžběta.
Když Novotní příště přijeli na chatu, byli překvapeni bohatou úrodou meruněk. Na Moravě to nebylo nic nového, meruňky tu rostou mnohde, ale na opuštěné chatě…
„Ne, já jim tu trávu posekám, to se nedá dívat, jak chata zaráží do plevelu,“ řekl Pavel.
„Pavlínko, podívej,“ ukázala Natálie na větve meruňkového stromu visící k jejich zahradě, „přímo k nám do zahrady.“
Pavel přinesl malý žebřík. „Sklidíme alespoň tyhle, než propadnou, nikdo sem celou dobu nepřišel.“
„Je to cizí,“ upozornila Alžběta nejistě.
„Beztak se zkazí,“ a sám začal trhat zralé plody.
„Možná bychom mohli našim vnoučatům nasbírat maliny,“ navrhla manželka, „když už jsi tam sekal trávu, tak za odměnu.“
„Vypadá to, že si můžeme vzít všechno, nikdo nemá o tu chatu zájem, přilehla se k našemu pozemku jako sirotek, nikdo si jí nevšímá.“
V práci si Pavel v odpočinkové chvíli prohodil pár slov s mužskou partou. Řidiči-expeditéři se shlukli a sdíleli své příběhy.
„Na moji chatu se dala nějaká kurva, už dvakrát třásla stromem,“ řekl kolega Jaroslav Král, který brzy odejde do důchodu.
Pavlovi z jeho slov vyrazil pot a vzpomněl si, jak před pár dny se ženou sklízeli meruňky, a hrušky slibují dobrý výnos.
„A kde máš chatu?“ opatrně se zeptal Pavel a bál se odpovědi.
„Tam dole, kde je zahrádkářská kolonie v Javorové ulici.“
„A-ah, rozumím. U nás to je nahoře.“
„No, u vás to zraje skôr,“ řekl Jaroslav znalým tónem. „U nás později, ale stejně – kradou bez ostychu, kopali už několik řádků brambor, to bych tam měl dát pasti.“
„S těmi pastmi je to nebezpečné,“ řekli chlapi, „mohli by tě zavřít.“
„A co, krást se může?“ rozčiloval se Jaroslav Král.
Pavel přijel domů celý rozrušený, neustále myslel na ten rozhovor. I když chata s meruňkami nepatřila jeho kolegovi, přesto ho trápilo svědomí.
Jasně, jako dítě jsme doběhli do cizích zahrad – to byla dětská hra. A to bylo jen párkrát.
Ale tady to je sousední chata, ze které jsme si vzali část úrody meruněk. A teď ještě pokukujeme po hruškách.
Ne, Pavel samozřejmě zasadil nové sazenice – časem vyrostou. Ale sousední meruňka… je to škoda, když propadá.
„Nikdo nepřijede,“ uklidňovala Alžběta, „když se neukázali celý rok, tak už nepřijedou.“
„Připadám si, jako bych něco ukradl,“ trápil se Pavel.
„Chceš, abych tu meruňkovou vyhodila?“ zeptala se manželka.
„Nech to být, co už teď.“
A tak se Novotní celé léto trápili s cizí chatou, odstraňováním trávy. Pokukovali po hruškách, čekali na příchod oprávněných majitelů. Když už plody padly na zem, Alžběta šla a nasbírala si jich do zástěry několik.
Na podzim, když uklidili svoji chatu a zanechali vše v pořádku, podívali se na sousední. I plot vypadal takový opuštěný, jako by prosil o opravu. Vedle branky ležela halda odpadu, patrně po zbořené dočasné stavbě. Ztrouchnivělé desky, sklo, nějaké hadry… dokonce i vedle odpadu se snažily prorazit pozdní podzimní květiny.
Zima přišla a Pavel vzpomínal na letní dny a na chatu.
Na jaře, hned jak se objevila první zelená tráva, dorazili se podívat na pozemek.
„Myslíš, že letos majitelé přijedou?“ zeptala se Alžběta s ohledem na opuštěnou chatu.
Pavel si povzdychl. „Škoda té půdy, škoda stromů.“
Když přišel čas orat zahrady, zavolal podle inzerátu, a ukázal pracovníkovi práci.
A pořád pokukoval na sousední zahradu. Velká tráva s Alžbětou odstranili, aby se nerozrůstala, ještě by tak půdu orali…
„Poslyš, prosím, můžeme zorat i sousední pozemek, já to zaplatím,“ požádal Pavel.
„Pavle, co to děláš?“ divila se Alžběta, „vždyť je to cizí chata.“
„Nemůžu se na to zarostlé pole dívat…“
„A co, budeme se starat o cizí chatu?“ ptala se žena věcně.
„Počkat po obědě, ne domů, ale jedeme do zahrádkářské kolonie, musíme zjistit, komu ta chata patří…“
V zahrádkářské organizaci starší žena, posunula si brýle na špičku nosu, pročítala seznam v sešitě. „Jak říkáte, že je ta adresa – Březová 45?“
„Ano, přesně ta adresa,“ odpověděla Alžběta. „Mohli by aspoň odstranit trávu a sklidit úrodu, je to škoda, že mají takový sad a bez péče to zanikne.“
„Už je to tak,“ řekla žena, „majitelé se toho vzdali, teď to patří radnici.“
„Takže to je bez majitele?“ ptal se Pavel.
„Přesně, tak to je. Majitelé byli staří, zemřeli. Nejbližší příbuzný – synovec, ten se hned vzdal. Neměl čas,“ odpověděla a podívala se na Novotné, „vezmete to?“
„Co vezmeme? Tu chatu?“
„Ano. Můžete ji odkoupit, levně. A všechny dokumenty jsou k dispozici.“
„Tak co, Alžběto, vezmeme ten pozemek, když je to podle zákona?“
„Zvládneme to?“
„Zvládneme, dětem to jednou předáme, ať sem vozí vnoučata.“
„Nebyl problém, koupili jsme prase,“ řekla Alžběta se smíchem, když přijeli na chatu.
„Počítej to tak, že jsme adoptovali chatu, teď je naše,“ řekl Pavel.
„Dobře, vyvezu teď ten odpad, mám přívěs, odstraníme plevel, zbavíme sad náletů, potom vyměním plot.“
V létě Pavel obdivoval koruny stromů a květiny, které Alžběta zasadila. Půda na bývalé sousední chatě jako by si oddychla, napjala se ke slunci a nasákala velké kapky deště.
„Podívej, ten sirotek se vzchopil,“ radoval se Pavel.
O víkendu přijely děti: dcera Lenka, zeť Oleg a vnoučata. Starší Michal a Jakub se rozutekli k autu, zatímco nejmladší Anička zůstala stát u květinového záhonu, právě tam ji vyfotil dědeček Pavel.
„Líbí se mi tu,“ řekl zeť Oleg a natáhl hadici, aby zalil brambory. „Mohli bychom zasadit angrešt,“ navrhl.
„To už na příští rok,“ řekl Pavel. „Tady dětem necháme trávník ke hraní.“
„Koupím jim zde bazén,“ slíbil Oleg. Potom se podíval na plot. „Tak co, pustíme se do práce? Vyměníme plot?“
„Vyměníme,“ souhlasil Pavel, „ta chata je teď naše. Jako by sama o to žadonila, podívej, jak pookřála… a malin bude letos taky dost.“
